Strany pravice, které jsou nyní ve sněmovně, volilo v těchto volbách jen o zhruba 115 tisíc voličů méně, než kolik voličů volilo strany pravice vstupující do sněmovny v roce 2006. Zato parlamentní ČSSD a KSČM v součtu dostaly letos o zhruba 670 tisíc hlasů méně než před čtyřmi lety.

Z těchto počtů je zřejmé, že z podmínek současné společenské krize a z letošní volební kampaně těžila pravice, zatímco ČSSD fatálně a KSČM citelně ztrácely. Zatímco volební fiasko ODS, propad lidovců a zelených pravice kompenzovala především přelivem hlasů z ODS, od zelených a lidovců, ale i sociálních demokratů do TOP 09 a Věcí veřejných, sociálnědemokratická a komunistická opozice oslabily bez náhrady.

Ukazuje se, že ani zdánlivá finanční převaha ČSSD nad ODS v nákladech na volební kampaň, ani ohromné výdaje těchto dvou stran v součtu jim nezajistily cestu k volebnímu úspěchu. Obě strany vstupovaly do kampaně se značnou zátěží odpovědnosti za korupční styl vládnutí a za krizový stav společnosti a ekonomiky. V očích veřejnosti jak občanští, tak i sociální demokraté spolu s lidovci a zelenými byli spojováni s klientelismem a zneužíváním moci k soukromým a stranickým zájmům. Stylem volební kampaně, agresivitou, arogancí a sprostotou vzájemného napadání i nečistými útoky na volební soupeře obě strany posílily ve veřejnosti nedůvěru a potvrzovaly, že nejsou schopny sebereflexe. V důsledku své nedůvěryhodnosti ohromný počet voličů ztratily. Strategie reklamních agentur i amerických poradců kampaně ODS a ČSSD viditelně selhaly a odpor voličů k ODS a ČSSD často ještě posílily. Šlo o to, kdo ztracené hlasy získá.

Předpoklady uspět, jak je zřejmé, měla pravice a také jich využila. Extrémně silná pravicová orientace a zainteresovanost většiny médií, které působí v České republice, včetně médií veřejnoprávních, umožnily pravici i při neúspěchu mediálních her na dvě velké strany převést voliče z diskreditovaných stran do zdánlivě nových politických subjektů. Média, sponzoři, lobby a vlivové agentury včetně stranickopolitických mediátorů typu Člověka v tísni účinně dokázali vytvářet virtuální realitu »nových pravicových stran« a »nových politických osobností«, které vyvedou českou společnost z krize. V této specifické kampani sáhla pravice i k vyvolávání mezigenerační nesnášenlivosti a nenávisti s cílem postavit pod tlak, znechutit a zastrašit starší voliče.

Společensky i politicky neúnosná arogance špiček ČSSD a jejich neochota docenit a respektovat politické soupeře vpravo i vlevo se pak stala klíčovým faktorem, jakýmsi katalyzátorem sílícího odporu podstatné části voličů středu i levé části politického spektra k politické angažovanosti a aktivitě ve prospěch politických subjektů levého středu a levice. Sociální demokraté svým ohlašováním jistého vítězství a deklaracemi, že si nejlépe chtějí při vládnutí vystačit sami, se fakticky vlastním přičiněním dostali do izolace. Svými útoky na KSČM, okázalým odmítáním jakékoli spolupráce nalevo a vulgárním antikomunismem nesporně poškodili v očích veřejnosti a voličsky oslabili i KSČM. Především ale tímto podivným a v očích voličů levice a části středu nesympatickým a nepochopitelným postojem ztratili sami. Racionálně uvažující volič jim nemohl uvěřit, že takový koncept může být úspěšný. Mnozí emocionálně se rozhodující začali podléhat antipatiím k postupu ČSSD. Ti, kdož silně vnímají hodnoty mezilidské solidarity, spolupráce a vyznávají obecně demokratické jednání a pravidla fér hry, nutně byli mnohokrát v průběhu předvolební kampaně rozčarováni a znechuceni. Sociální demokracie pro ně přestávala být přijatelnou.

Je bezesporu úspěchem pravice, pokud posuzujeme výsledek letošních voleb, že své voliče přivedla k volebním urnám a že dokázala přetáhnout, byť i za cenu řady triků, ne nepodstatnou část těch, kdož dříve volili ČSSD. Volební kampaň KSČM totéž na levici nedokázala. Jedno ale kampani KSČM nelze upřít – byla nesrovnatelně kulturnější než to, co předváděly ČSSD a ODS. Proto KSČM podstatná část jejích tradičních voličů podpořila a ztráta hlasů, byť citelná, nebyla oproti dvěma nejsilnějším stranám tak velká. Je ale nade vší pochybnost, že vedle tlaku pravice a médií to byl právě Lidový dům, nepřijatelný politický styl sociálnědemokratických špiček, podivně vrchnostenský, hokynářský a vypočítavý, který pro část voličů středu a levice byl nedůvěryhodný a natolik málo přijatelný, že volit nechtěli, rezignovali a zůstali doma.

Miroslav Grebeníček, poslanec KSČM