V roce 1993 napsal profesor Fordhamské univerzity Milan Zelený článek do listu New York Times. Připomenu alespoň pár jeho vět: „Vůbec nejhorší výsledek je to, co jsme předvídali: ne bída, ale zvyknutí si na bídu. Ne pokles, ale akceptování poklesu. Ne ztráta ideálů, ale přijetí „ideálů“. Malých a nízkých. Krize v sobě obsahuje naději a příležitost ke katarzi. Nejspolehlivější cestou do třetího světa je však cesta bezkrizová, klidná, dobrovolná a v podstatě lidmi nevnímaná. Nemám na boty? Nu, nekoupím si je, až příště. Nemám na opravu tramvaje či autobusu? Nu, zatím neopravím. Ztratil jsem trh na letecké motory? Budu vyrábět sudy. Nemám na večeři v restauraci? Zůstanu doma, je to tak vlastně lepší. Pomalu, krok za krokem, jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme spokojeni s málem, chceme málo, klaníme se málu – a dostaneme tedy ještě méně. Bída nastala již samotným přijetím bídy jako možného cílového stavu. Úpadek je dán těmi, kteří se úpadku nebrání. Krize spočívá v těch, kteří krizi nevnímají.“
V devadesátých letech minulého století, v počátcích restaurace kapitalismu v Čechách, na Moravě a ve Slezsku mnozí až nábožně naslouchali frázím Václava Klause a jeho privatizační party o zhoubnosti veřejného vlastnictví, o údajně nejlepším a nejpoctivějším, protože soukromém vlastníkovi a o neviditelné ruce trhu, která vyřeší všechny ekonomické i společenské problémy. Stačilo ale dvacet let zkušeností s mafiánským a korupčním kapitalismem v režii ODS a z velekněze náboženství volného trhu Václava Klause se stala odbornou veřejností i mnohými někdejšími vyznavači posmívaná figurka.
Vlády Václava Klause předvedly, jak vypadá politika diktovaná osobními a úzce stranickými zájmy, která se zbavuje odpovědnosti za výsledky vládnutí. Pravice v ekonomické transformaci selhala nejen tím, že prokázala skandální neochotu a neschopnost hospodárně a účelně nakládat se státním majetkem. Václav Klaus a lidé kolem něj trestuhodně selhali i v tom, co vydávali za svou přednost a základní kvalifikaci. Jejich způsob privatizace a provádění ekonomické politiky státu dodnes poznamenává svými negativními důsledky národní hospodářství. Zkušenosti pravicových vlád lze dnes využít především jako odstrašující příklad dělení dobyté kořisti, projídání podstaty a života na dluh. Je jen logické, že tento styl, který má málo co společného s cestou k modernizaci a ekonomické efektivnosti, ztrácí postupně podporu a měl by definitivně skončit.
Většina českých občanů si dnes se jménem vrchního privatizátora a zakladatele ODS spojuje především pojmy „tunelování“, „kupónová privatizace“ a pověstný výrok „neumím rozlišit čisté a špinavé peníze“. Sama ODS, která Klausovo náboženství spásné neviditelné ruky trhu hlásala, nyní v předčasných volbách propadla. Po celých dvacet let se totiž předváděla nikoli jako strana demokratů a férových podnikatelů, ale jako strana autoritářů a klientelistů, strana kmotrů neschopných férově podnikat, korupčně a protekčně přisátá na zdroje státního rozpočtu a rozpočtu regionů a obcí.
Co Čechům, Moravanům a Slezanům po dvou desetiletích vlády pokryteckých hlasatelů náboženství ničím neomezovaného kapitalismu zbylo? V České republice navzdory veškerému technologickému pokroku a prudkému růstu produktivity práce je dnes mimořádně vysoký a rostoucí počet chudých, který už překročil hranici jednoho milionu obyvatel. Je tu masa lidí závislých už nejen na sociálních dávkách, ale dokonce i na potravinové pomoci a na ošacení z charitativních sbírek. Spolu s tím se rozrostly systémové projevy nedemokratičnosti a nehumánnosti kapitalismu. Bují doslovně vykořisťování práce námezdních zaměstnanců leckdy až na meze fyzické a psychické únosnosti na straně jedné a vedle toho na straně druhé expanduje vysoká nezaměstnanost plně srovnatelná v počtech lidí bez práce s dobou velké hospodářské krize třicátých let 20. století.
Desetitisíce lidí se staly v důsledku bezohledné restaurace kapitalismu bezdomovci, statisíce rodin jsou ničeny dluhy na lichvářský úrok a ohrožovány exekucemi. Zaměstnanci mnoha podniků žijí ve strachu, nehlásí se už mnohdy ani o své základní zákonné nároky a práva, protože se stali jako živitelé rodin existenčně zcela závislí na libovůli a zvůli zaměstnavatelů. Naproti tomu bez jakékoli vlastní tvorby hodnot vznikla privilegovaná skupina kmotrů, klientelistů a rychlokvašených zbohatlíků, která pouhými privatizačními manévry, drancováním majetku státu a obcí a nejrůznějšími triky a podvody se domohla postavení multimilionářů a miliardářů. Mnozí z nich hledali, jak se vyhnout placení daní útěkem do daňových rájů, leckteří si i pořídili cizí občanství nebo přímo přesídlili mimo dosah českého státu.
Není bez zajímavosti, že ekonomie kapitalismu, kterou Klaus a jeho příznivci obhajovali své experimenty na lidech, se dnes převážně hlásá a učí jako náboženství, nikoli jako věda zkoumající kvalifikovaně realitu nejen v České republice. Britské listy připomněly nedávno konstatování profesora ekonomie na Imperial College v Londýně Michaela Joffeho, že učebnice buržoazní ekonomie prezentují jako údajná fakta pojmy a modely, které byly zdiskreditovány už před desetiletími. A klade si otázku: "Co kdyby byla ekonomika založena více na empirických studiích a na empirických důkazech? Existuje množství studií a ekonomové jsou často velmi dobří a dokáží zjistit, jak věci fungují, ale do učebnic se to nedostane“.
Joffe připomíná dokonce množící se požadavky, aby kurzy ekonomie obsahovaly Marxovo a Keynesovo učení a aby byla odstraněna dominance neoliberálních teorií volného trhu. A to s cílem nabízet studentům analýzu toho, jak svět funguje, nikoliv analýzu teorií, které argumentují, jak by svět fungovat měl.
Požadavek analyzovat, jak kapitalistický svět ve svých nehumánních a nedemokratických projevech funguje, a nikoli analyzovat zkostnatělé náboženství plné v realitě nefungujících pouček, vydávané za ekonomii, je logický. "V ekonomii se vyučuje obrovské množství věcí, které nemají žádnou vazbu na to, jak věci fungují v reálném světě," tvrdí M. Joffe. To kritické hodnocení, nebojím se to srovnat, mně cosi připomíná.
Pokusy o prosazení sociálně spravedlivější, humánnější a demokratičtější alternativy kapitalismu, o socialismus, často v minulosti narážely nejen na rozporné zájmy těch, kdo se dostali k moci. Jedním z průvodních jevů, ale i důsledků bylo to, že z Marxovy analytické, přísně vědecké metody zkoumání světa si její autoritativní vykladači udělali živnost a náboženství založené na pouhém vyučování a opakování „vždy platných pouček“. Analyzovali minulost, analyzovali a opakovali „obecně platné pravdy“ a nechtělo se jim do kvalifikované a riskantní analýzy reality, ve které žili.
Dnes jsme svědky toho, jak se systémově projevuje restaurovaný kapitalismus v Česku a jak se projevuje tento kapitalismus v Evropě a globálně propojeném světě. Pokud máme určitou historickou i nejnovější zkušenost a neztratili jsme paměť, je zřejmé, že současný kapitalismus je i v nejbohatších a nejvyspělejších zemích systémově založen na produkci sociální nespravedlnosti, na produkci nezaměstnanosti a chudoby na straně jedné a na často i zcela bezpracném nebo přímo kriminálním drancování, hromadění a rozhazování výsledků lidské práce i přírodních a společenských zdrojů na straně druhé.
Danou problematiku výstižně charakterizuje George Soros: „Kapitalistický systém lze přirovnat k císařství, které ovládá větší část světa než kterékoli před ním. Vládne celé civilizaci a ty, kdo zůstávají za jeho branami, považuje za barbary… většina jeho poddaných vůbec netuší, že jsou poddanými, neboť jsou sice schopni rozpoznat, že podléhají neosobním a často ničivým silám, ale nejsou schopni rozpoznat, o jaké síly se jedná. Globální kapitalistický systém řídí ty, kdo mu náleží – a není snadné dostat se z jeho moci… je velmi důležité vědět, že globální kapitalistický systém má imperialistické tendence. Neusiluje o rovnováhu, je životně závislý na expanzi. Nemůže si odpočinout, pokud jsou někde trhy nebo zdroje, které do svého vlivu nezahrnuje. V tomto ohledu se jen málo liší od Alexandra Velikého nebo Attily.“
Troufám si tvrdit, že strany, hnutí, občanské iniciativy, ale i univerzity a konkrétní společenskovědní pracoviště a samozřejmě média, jejich přínos pro občany a společnost je dnes možné a nutné poměřovat a hodnotit také podle toho, jak se staví k ideologickému náboženství ekonomie kapitalismu.
Ti, kdo vychytrale obhajují současný kapitalismus, tak jak to předváděla v našich podmínkách ODS a její velekněz, jako konečné stadium vývoje a jako „nejlepší dobu ve které žijeme“, české veřejnosti systematicky lžou. Umrtvili a znemožňovali po dvě desetiletí za pomoci ochotných médií kritickou veřejnou diskusi a reflexi reality. Zastrašili a skandalizovali nebo v médiích potlačovali mlčením nebo manipulacemi každého, kdo měl nepohodlný odlišný názor.
Výsledkem je myšlenková, kulturní, ekonomická a sociální krize české společnosti, úpadkové chování mnoha společenských, kulturních i vědeckých institucí. Celou společnost a ekonomiku podvazuje ve vývoji klientelismus a korupce. Ve formální volební soutěži už málokdy volič rozezná, kdy volí program, skutečnou osobnost a kdy jen balíky peněz, billboardy a produkty mediálních agentur, které i z neschopných a všeho schopných vyrobí kandidáty a strany andělských kvalit. Proto tvrdím, že ti, kdo relativizují pravolevou diferenciaci a opakují matné fráze o tržní společnosti, chtějí především popřít možnost nutné změny, vyloučit existenci alternativy ke kapitalismu.
Teprve poznání, jaký kapitalismus je, kvalifikovaná kritická analýza jeho systémového základu, mnohé opět přivádí k hledání zmíněné alternativy. Nalézt odpovídající reakci na každodenní vážné existenční problémy konkrétních lidí a skupin, a vedle toho hledat a připomínat systémová východiska doma i nutnost překonání globálního kapitalismu, to je odpovědností skutečné levice a všech kriticky myslících a demokraticky smýšlejících. „V životě člověka jsou okamžiky“, napsal svého času Julius Fučík, „kdy se chvěje úzkostí z děje, který se rozvíjí před jeho očima. Kdy se děsí skutků plných podlosti a zla, které se před ním vrší. Má úzkost nikoli ze strachu o sebe, děsí se nikoli z bázně před nebezpečím skrytým v takových skutcích, ale z hrůzy, že se dějí přímo před ním a že snad neučiní dost, aby jim zabránil.“
Výsledek letošních předčasných voleb a tahanice těch, kdo se považují za vítěze, naznačují, že skutečné hledání alternativ, které by překročilo rámec volební korupce a klamné virtuální reklamy, ještě v české společnosti, v hlavách většiny voličů nezačalo.
Ani tak ale nemá smysl vyklízet politické bojiště. Naopak, je třeba mnohem důrazněji konat. Konat vždy, když to doba žádá. Je třeba konat ve jménu vlastního svědomí.
Miroslav Grebeníček
publikováno v deníku Haló noviny 23.12.2013
