Dlouhá a pestrá řada potřeb dětí a mládeže nebývá v současné společnosti vždy plně uspokojována. Od útlého dětství se setkávají s tím, že v cestě tomu stojí nové a nové překážky.
V posledních letech vnímám například skutečnost, že až deseti procentům prvňáčků nekupují rodiče pro tak významný krok do života novou aktovku. Ta totiž bývá mnohdy nejdražší položkou na seznamu nutných věcí. Zatímco v roce 2009 byly rodinné výdaje na jednoho školáka v průměru kolem 2,5 tisíce korun, loni se už vyšplhaly na více než osm tisíc. Nejhorší bývá situace na začátku školního roku pro rodiče samoživitele. Mnozí z nich jsou nuceni se kvůli tomu zadlužovat.
Vzdělávání je dnes i jinak drahá záležitost. Podle Ústavy je sice na základních a veřejných středních a vysokých školách bezplatné. Ale související náklady rodin skutečně rostou. Na některé tradiční školní sportovní a kulturní akce, které ke vzdělávání patří a kterých se dříve mohli účastnit všichni, už dnes děti z mnoha sociálně slabých rodin nemohou.
A tak i současný stav pedagogické teorie i praxe je výslednicí svérázného hledání modelů školní, mimoškolní i rodinné výchovy, která plně odpovídá daným ekonomickým, sociálněpolitickým i kulturním podmínkám. Ani v dnešní době není nic, řečeno slovy Komenského, než »matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknota a naposledy omrzení všeho a zoufání«. Proto promýšlel plán reorganizace školy, kde by se účinnější výchova mládeže zajistila novým výběrem a uspořádáním učiva, novými učebnicemi a pomůckami a novými vyučovacími a výchovnými metodami.
Ano, Komenského humanismus a snaha pomoci výchovou k povznesení národa vyústily v plánu přestavby celé lidské společnosti. Řeč je o pedagogickém demokratismu, o realismu, o rovném právu všech dětí – chlapců i dívek, bohatých i chudých – na vzdělání. Nelze se tedy divit, že po bitvě na Bílé hoře se zloba katolických vítězů obrátila i proti Komenskému.
Pokud jde o přísliby, nezačíná nový školní rok 2014/2015 zrovna špatně. Vláda, na rozdíl od své předchůdkyně, slibuje pedagogům, ale i nepedagogickým zaměstnancům přidat na platech. Ne mnoho, ale přece jen nad inflaci. Spolu s dalšími podpůrnými kroky kabinetu a ministerstva to může dát ředitelům zatíženým neúměrně ekonomickými problémy přece jen víc manévrovacího prostoru. Zatím totiž byli nedostatkem finančních prostředků na platy, pomůcky a provoz nuceni uchylovat se k nejrůznějším postupům. Namísto standardní organizace vzdělávání a odpovídající finanční motivace a metodické podpory pedagogické práce počítali, zda jim vyjdou prostředky, a řešili často otázku, komu škrtnout nebo snížit osobní ohodnocení, které učebnice a pomůcky ještě vydrží, i když by bylo zapotřebí nových.
Ministru školství, který projevuje snahu řešit problémy českého školství, není co závidět. Po předchozích vládách se vyrovnává s množstvím nedostatečně řešených a obcházených problémů. »Podvyživenost« školství je jen jedním z nich. Letitá nedostatečná nebo rozporná legislativní činnost, nedostatečná metodická podpora škol ze strany ministerstva a školní inspekce, slabá kontrola kvality vzdělávání a jeho výsledků stejně jako dlouholeté obcházení problému nekvalifikovaných učitelů jsou značnou zátěží.
Po letech pokryteckých vládních deklarací o tom, že školství a vzdělávání je prioritou, po mnohačetných mediálních kampaních o zázračných metodách, velkých záměrech a skvělých nápadech jednotlivých ministrů si učitelé a všichni, komu na školách a na dětech, žácích a studentech záleží, zaslouží neokázalé, ale obsahem zásadní změny. Splní-li v příštích měsících vláda bez vytáček příslib o navýšení prostředků a využije-li rozumněji ve prospěch vzdělávání prostředky z evropských fondů, bude to první zásadní krok.
Nechť »kuplířské nástrahy«, řečeno slovy Komenského, »a lsti lakoty přijdou k užitku na všechny strany. Ne aby z toho pro budoucno nějací soukromníci na soukromý prospěch poklady hromadili, nýbrž aby všichni na celé zemi pracovali, jedli, pili, odívali se a radostně trávili svůj život. Blažený to věk, bude-li kdy dáno jej spatřiti«.
Na ministerstvu a ministrovi leží odpovědnost za to, aby začalo racionálněji probíhat a fungovat strategické plánování a aby efektivněji metodicky ovlivňovalo řízení a zajistilo kontrolu vzdělávání a výsledků. Jen solidně vymezená východiska a přijatelnější podmínky, ve kterých budou moci pracovat školy a ředitelé s pedagogy, mohou vést k žádoucímu cílovému stavu. K tomu, že děti, žáci a studenti budou chodit do škol rádi a že se budou setkávat častěji než dosud s motivovanými pedagogy schopnými předávat jim poznatky, ale také vést je s potřebným zaujetím a lidskou zkušeností k získání dovedností a osobnostních kvalit. Přejme jim k tomu úspěšný školní rok.
Miroslav GREBENÍČEK
publikováno 1. září 2014 v deníku Haló noviny
