doc. PhDr. Miroslav Grebeníček, CSc.

  • KSČM
ProfileTopCardGraphDescription

Průměrná známka je 3,84. Vyberte Vaši známku.

-3 -2 -1 0 1 2 3 4 5

( -3 je nejhorší známka / +5 je nejlepší známka )

02.05.2017 9:55:33

Vystoupení Miroslava Grebeníčka na prvomájové oslavě v Brně na Moravském náměstí

Vystoupení Miroslava Grebeníčka na prvomájové oslavě v Brně na Moravském náměstí

Těm odborářským funkcionářům, kteří raději sedí doma, v bačkorách, z májového Brna otevřeně vzkazuji: „Pokud chcete vážně bránit a prosazovat oprávněné či skutečné zájmy odborářů a zaměstnanců, pak 1. května je vaše místo v ulicích.

  Chci nejdříve srdečně pozdravit vás, účastníky dnešního prvomájového shromáždění. Vážím si toho, že jste zde. Svou přítomností vyjadřujete, že ctíte hodnoty poctivé lidské práce a lidské sounáležitosti. A také připomínáte, že právo na práci a slušnou mzdu patří k tomu základnímu, co člověk potřebuje k životu, k tomu, aby uživil sebe a svou rodinu.
Přišel jsem vás pozdravit i proto, že jste jedním ze zelenajících se ostrovů naděje uprostřed stojatých vod malověrnosti.Jsem v plném smyslu toho slova hrdý na to, že v letech oficiálně šířené nenávisti a pohrdavých úsměšků nad slovem dělník to byla a je KSČM, která se staví na stranu těch, kdo se 1. května na shromážděních moderního světa dožadují základních sociálních a politických práv.

Shromáždili jsme se dnes v centru Jihomoravského kraje, abychom demonstrovali svou solidaritu s těmi, kdo poctivou prací svých rukou a hlav tvoří skutečné hodnoty lidského světa. Proto také těm odborářským funkcionářům, kteří raději sedí doma, v bačkorách u televizních obrazovek, z májového Brna snad i vaším jménem otevřeně vzkazuji: „Pokud chcete vážně bránit a prosazovat oprávněné či skutečné zájmy odborářů a zaměstnanců, pak 1. května je vaše místo na levicových shromážděních. Přiveďte lidi do ulic, aby vás bylo vidět, aby bylo slyšet, co chcete a co pro odboráře a zaměstnance skutečně uděláte.
Vážení spoluobčané, život mne naučil rozlišovat lidi na slušné a ty ostatní. Vážím si těch, kteří nejsou lhostejní a chtějí měnit neutěšený stav věcí. S těmi si mám stále co říci. Někdy si už ale vybírám, s kým jsem ještě ochoten mluvit a zda to má vůbec nějaký smysl. Ne, z mé strany nejde o žádný politický rasismus či o nějakou omezenost chápání demokratických principů. Upřímně řečeno, pro mne je stále obtížnější rozmlouvat s těmi, pro které je příznačná samolibá arogance, charakterová pokřivenost, tupá předpojatost nebo slizké či úhořovité uhýbání před pravdou. Myslím si také, že se donekonečna nedá nadávat na chyby minulosti a že je třeba více hledět na to, aby jich v současnosti a budoucnosti bylo co nejméně.Proto kritizuji zejména ty, kteří se vyznačují etikou predátorů s pramalým pochopením pro hodnoty slušného lidského soužití. A také ty, kteří inklinují ke kultu bezmezného sobectví, mocichtivosti, chamtivosti, úplatkářství, prostě k lumpárnám všeho druhu.

Po převratu v listopadu 1989 novodobí mocipáni ohlupovali občany tlacháním o čtyřicetileté devastaci a vedle toho prodávali a rozhazovali usilovně ohromné hodnoty vytvořené prací předchozích generací. A zdůrazňuji, prodávali a rozdávali především to, co bylo vytvořeno v letech 1945 až 1989. Hodnota základních prostředků činila v roce 1948 částku 701 miliard korun, o 40 let později byla 6krát vyšší. Tyto nové hodnoty byly tedy výlučně výsledkem poctivé práce. A jestliže jistý Václav Klaus prohlašoval znárodnění po druhé světové válce za loupež století, pak nejspíš zapomněl říci, že jeho loupež byla šestinásobně větší. Nejen Václav Klaus, ale i početná řada jeho nohsledů by se měla stydět. Zejména pak ti, kteří se již bezmála třicet let drží hesla: „My máme koryta, vám stačí charita“. K tomu ovšem nelze mlčet. A tak připomenu alespoň slova Marka Twaina: „Čím více bude spravedlnosti, tím méně bude zapotřebí charity. A bude-li nastolena spravedlnost úplná, nebude charita zapotřebí vůbec.“

Ani Václav Havel do konce svého života nepochopil, že majetkový převrat sám o sobě ještě nezaručuje funkční ekonomiku. A tak i jeho údajně promyšlený koncept důkladné ekonomické reformy, která prý nepřinese sociální otřesy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, vzal brzy zasvé. A ona klausovská neviditelná ruka poctivého trhu? Ta prostě dodnes není vidět. Nejspíš sešla věkem. A tak inteligentní lidé brzy poznali, že místo vitálního, zdravím kypícího českého ekonomického tygra vychází z tunelu havlovsko-klausovské privatizace oškubaná slepice. A možná právě proto nosím v hlavě slova filozofa a disidenta Egona Bondyho z 9. listopadu 1990: „Pějte si svoje oslavné ódy na sebe samé, stejně jako to dělali ti před vámi, ale nedivte se, že vám to nebudeme žrát.“ A pravdu měl i komunista doc. PhDr. Zdeněk Klanica, DrSc., když 10. prosince 2005 napsal: „Náš listopadový sen o svobodě a demokracii byl tedy krátký. O to bolestnější je probuzení.“

Ať se to nejen různým Klausům, Topolánkům, Nečasům, Fialům, Kalouskům, Schwarzenbergům, ale i Špidlům, Sobotkům, Babišům či Bělobrádkům třeba i nelíbí, ale pravdou je, že lidstvo ve svých dějinách vždy hledalo stav, kdy by bohatí nebyli až nechutně bohatí a chudí nechutně chudí do té míry, že by bohaté třeba i pobili. S tím souvisí i skutečnost, že nynější Sobotkova vláda moji důvěru nemá.Jakkoli se to zdá ve 21. století nepochopitelné, tak chudoba a bída významného procenta obyvatel i početné bezdomovectví je dnes zásluhou arogance novodobých zbohatlíků běžným jevem. A jsou to opět ziskuchtivost a asociální cynismus, co mobilizuje zejména ty, kteří mají silnou ekonomickou pozici a chtějí si ji pojistit či dokonce rozšířit mocí politickou.

Je také skutečností, že jedno jediné procento nejbohatších lidí světa vlastní již více majetku než zbylých 99 procent obyvatel naší planety. A světově nejbohatších 62 osob má víc majetku než tři a půl miliardy osob nejchudších.
Mnohým je už jasné, že to, co prožíváme, je jen další z mnoha debaklů prý „nejlepšího ze špatných režimů“, který dokázal vehnat svět do dvou světových a mnoha lokálních válek. A také vytvořit až neuvěřitelné sociální rozdíly.
Milí spoluobčané, soudružky a soudruzi, jsou okamžiky, kdy se člověk brání velkým slovům. Každý člověk se však někdy poohlíží zpět a pak vzpomíná na sliby, naděje i předsevzetí. A také pohlíží na své děti či vnuky a přemýšlí, co je asi potká. I jejich očima se bezděky díváme na náš každodenní svět.

Stávající režim je bezohledný i vůči nim. Nejvíce ohrožené chudobou jsou samoživitelky s dětmi a také seniorky, které zůstaly samy. Drasticky zachází ovšem s celým pokolením, které vstoupilo, jak se říká, do pozdního věku. A je nevybíravý zejména vůči těm našim spoluobčanům, kteří jsou odkázáni na tvrdě vydělanou mzdu z námezdní práce.Současný systém kritizuji především proto, že nesplnil očekávání poctivě smýšlejících, kteří toužili po skutečné demokracii, po prosperitě a sociální spravedlnosti. Nyní si přejí jen jedno, aby se už konečně začalo rozumně hospodařit. Bez zlodějů a podvodníků. Bez zkorumpovaných politiků a úředníků. Bez ekonomické a politické moci těch, kteří se napakovali na porušování či obcházení platných zákonů.
Proto se netajím tím, že demokracii, která nedává možnost ovlivňovat důležitá rozhodnutí vlády o samé existenci státu a národa, považuji za podvodný systém.Ano, my komunisté víme, co chceme, a zastrašit se nedáme! Projevíme i občanskou neposlušnost všude tam, kde se postup bezcharakterních politiků, mocenských orgánů i zaměstnavatelů dostává do rozporu s lidskými a občanskými právy.
Ostře kritizuji i předávání státního majetku šlechtickým kolaborantům a církevním hodnostářům i napojení špiček katolické církve na sudetoněmecký landsmanšaft. A všem těm, kdo útočí na dekrety někdejšího prezidenta republiky Edvarda Beneše, vzkazuji:  Ne, provinivší se Němci nebyli odsunuti proto, že mluvili německy a vyznávali katolické náboženství, nýbrž proto, že vyzbrojeni fašistickou ideologií rozbíjeli Československo. A také zdůrazňuji, že kdyby nedošlo k Mnichovu, na kterém sudetoněmecké obyvatelstvo a jeho naprosto většinový prohitlerovský postoj měly lví podíl, nebyl by žádný odsun. A to ani řízený, ani divoký.

Vážení a milí Brňáci, ani nevím, proč se mně právě v tuto chvíli vybavuje ono známé: byl pozdní večer, první máj, večerní máj byl lásky čas. Ano, právě tak začíná známá Máchova báseň, která nás uvozuje do kouzelného jarního období, kdy nejen příroda po dlouhé zimě nabírá síly, aby se znovu mohla zaskvět ve své nádheře. I mnozí z nás podléhají kouzlu jara a ve svých myšlenkách objevují věčná témata lidského života. A to jak téma lásky naplňující náš život štěstím a porozuměním, tak i pocit člověka, že něco dokáže, že jeho práce, jejímž výsledkem je duševní a hmotné povznesení nejen konkrétního jedince, ale třeba i celé společnosti, má smysl a je i patřičně oceněna.
První máj vnímám tedy nejen jako Máchou proslavený svátek lásky, ale také jako Svátek práce.Ano, jsem bytostně spjat s jižní Moravou, která patří k těm nepočetným místům České republiky, kde dělníci bouřlivě manifestovali již v roce 1890, kdy byl 1. máj jako Svátek práce slaven poprvé. I na jižní Moravu tak pronikla touha amerických dělníků po svobodné práci, čímž zahájili obrovský boj prostých lidí na celém světě za lepší a hlavně sociálně spravedlivější budoucnost.

Jan Neruda psal o 1. máji roku 1890 jako o nejpamátnějším dni lidských dějin. Jeho známý fejeton je jasným svědectvím, jak mohutně působil nástup dělnického hnutí na nejlepší část české inteligence spjaté s pracujícím lidem.Tisíce dělníků tenkrát demonstrovaly za právo na práci, na slušné mzdy a důstojnější, lidštější podmínky života pro sebe a své rodiny. A jen tak pro pořádek se ptám – je všechno to, za co tenkrát bojovali naši předchůdci, dávno odbytou minulostí? Je dneska v Čechách, na Moravě a ve Slezsku práce samozřejmostí? Je dnes samozřejmostí to, že za solidní práci se vyplácejí solidní mzdy? Odpověď je krátká: Ne, není tomu tak. A tak to musíme změnit! Vždyť dobro a spravedlnost nepřicházejí samy od sebe, musejí se vybojovat. Platí to i v dnešní době, neboť z ponížení a zneužívání práce jiných lidí v osobní prospěch jednotlivce znovu vyvěrá touha změnit společnost k lepšímu.
V České republice zašly věci skutečně hodně daleko. I tradice mírové politiky, kterou se vyznačoval někdejší československý stát, leží v troskách. Naše vlast, která se pyšnila a pyšní velkými mírotvorci, jako byl Jiří z Poděbrad a J. A. Komenský, která zrodila velké umělce, kteří svůj talent zasvětili zápasu za svět bez válek, a dala novodobé civilizaci Jaroslava Haška, Karla Čapka, Vladislava Vančuru či Miroslava Floriana, se změnila v pilíř amerického a severoatlantického militarismu.

Ne, Evropa a svět nepotřebují více zbraní a vojenských základen. Proto je třeba odmítnout militaristické a vyloženě agresivní podniky Spojených států a Severoatlantického paktu. A stejně tak je třeba odmítnout hanebnou pozici českých vládních přisluhovačů nejrůznějších expanzí a okupací. Sobotkovu vládu nelze posuzovat jen podle toho, co říká, ale i podle toho, co nám zamlčuje. Není-li totiž demokracie už v přístupu k informacím, pak není nikde.
Miliardy korun vyhazované Sobotkovou vládou na válčení všude tam, kde si to Američané a Severoatlantický pakt vyžadují, ty miliardy zoufale chybí českým školám, nemocnicím či sociálním zařízením.

Česká republika má navíc světové ceny bydlení, energií a vody. Neustále také rostou ceny služeb a základních potravin. Platy přitom zůstávají daleko za výkonem ekonomiky. Chtějí nám snad různí Sobotkové, Babišové či Bělobrádkové namluvit, že český, moravský a slezský dělník, prodavač, učitel nebo lékař u nás pracuje pětkrát méně a má pětkrát menší výkon než stejné profese za našimi západními hranicemi. To snad ne!
Dnešek je ovšem v mnohém potvrzením toho, jak nemocná a rozpolcená je současná Česká republika, potvrzením toho, jak rozdělený je také svět za hranicemi našeho státu.Česká republika a její občané si však zaslouží lepší budoucnost, lepší politiku, než je ta, kterou nám servíruje Sobotkova vládní koalice. Ta koalice, která je výlupkem přetvářky, úhořovitosti a mocenské arogance. Není divu, že se po republice šíří názory typu „Komu se tato vláda ještě zamlouvá, ten by měl neprodleně navštívit psychiatra.“

Proto dnes demonstrujeme za lidskou důstojnost a právo těch, kdo tvořil či tvoří skutečné hodnoty, žít v míru, důstojnosti a bez strachu o vlastní existenci.

Mohou nás umlčovat, mohou nás zastrašovat, mohou námi strašit. Nás ale neumlčí a zastrašit se nedáme.Je krásné vědět, že jsou u nás také lidé, kteří chtějí žít v poklidu vedle sebe a pevně věří, že je v člověku ona jiskra dobra, kterou musí chránit, rozvíjet a užívat ku prospěchu svému i všech ostatních. Nesmírně si vážím toho, že jsem právě zde, v Brně, před takovými lidmi mnohokrát stál. Vám patří můj obdiv a srdečný dík.
Přeji vám pevné zdraví, spokojenost v osobním životě, hodně optimismu i elánu do dalších týdnů, měsíců a let.
Profily ParlamentníListy.cz jsou kontaktní názorovou platformou mezi politiky, institucemi, politickými stranami a voliči. Názory publikované v této platformě nelze ztotožňovat s postoji vydavatele a redakce ParlamentníListy.cz. Pro zveřejňování příspěvků v této platformě platí Etický kodex vkládání příspěvků a Všeobecné podmínky používání služby ParlamentníListy.cz.
Diskuse obsahuje 0 příspěvků Vstoupit do diskuse Komentovat článek Tisknout
reklama