Co je víc ochrana majetku nebo ochrana zloděje?
Jsem přesvědčený, že kdyby okradený mohl legálně ukázat fotku zloděje, kterou má například z kamer, jednak by to usnadnilo dopadení pachatele a hlavně by jich ubylo. Víte, kolik lidí krade třeba v obchodech? A ti lidé často bydlí nedaleko. Myslím, že by si takovou ostudu odpustili, kdyby je někdo takto veřejně obvinil – a to právem. Kamera většinou jasně zachytí, zda dotyčný kradl nebo ne. Neplatí tedy žádná presumpce neviny. Proč nikdo-aspoň myslím-nepředložil nějaký zákon, který by tohle řešil? Musí to za českou justici rozhodnout až ta evropská? Proč?!
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
„MAJETEK SI ZASLOUŽÍ OCHRANU – A ZLODĚJ TREST“.
Ale ono to tak jednoduché není. Takže:
Obecně s Vámi souhlasím, zřejmě stejně jako většina (slušných, řádných) občanů, kteří kamerové systémy vnímají jako ochranu bezpečí svého a svých blízkých. Na druhé straně je zde nutno brát v úvahu ústavní práva na ochranu osobnosti a nedotknutelnosti soukromí, zaručené Listinou základních práv a svobod. Problémem je pak proporcionalita zásahu do těchto práv a tedy posouzení vyváženosti mezi těmito právy a zájmem společnosti na odhalování trestné činnosti, na jejím důsledném, včasném a nekompromisním postihu. V této části mohu odkázat na velice zajímavý a přínosný odborný článek na webu e-pravo:
K tomu je potřeba odkázat na mnohdy velice přísná a striktní (resp. restriktivní) stanoviska Úřadu na ochranu osobních údajů (na jejich webu), jakož i stanoviska vládního garanta této problematiky, tj. ministerstva vnitra = např. viz:
http://www.mvcr.cz/ministerstvo/opk/servis/leden07.pdf
Pokud jde o rozhodování českých soudů, ty se řídí zejména trestním řádem – a musí posuzovat každý konkrétní případ dle dostupných důkazů, přičemž musí (stejně jako ostatní) respektovat tzv. presumpci neviny, tj. až do pravomocného rozhodnutí je každý považován za nevinného (viz § 2 odst. 2 trestního řádu, ale i čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Orgány činné v trestním řízení také zkoumají jednotlivé důkazy, jejich relevanci – a zda byly pořízeny v souladu s právním řádem ČR. Není třeba diskutovat o tom, že některé „důkazy“ je možné technicky upravit tak, aby zcela změnily podstatu kamerového záznamu…
Podle mého názoru není třeba přijímat nové (a nové) zákony a jejich novely, ale skutečně záleží na posouzení každé konkrétní věci příslušným orgánem a následné judikatuře nejvyšších soudních autorit (Nejvyšší soud ČR, Nejvyšší správní soud ČR a zejména Ústavní soud ČR). Ostatně teprve po vyčerpání všech dostupných právních prostředků v rámci ČR se může občan obrátit na evropské justiční orgány. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku pak svým rozhodnutím může ovlivnit soudů členských států EU. Tento soud ale stále více preferuje a háji právě ochranu lidských práv (mj. právě práva na ochranu osobnosti a nedotknutelnosti soukromí).
Navíc i český právní řád zřejmě bude i nadále upravován a doplňován na základě závazných předpisů Evropské unie, aby byl v souladu s unijním právem.
Tolik právo – a závěrem má stručná osobní poznámka:
Já určitě patřím k těm, kteří jsou připraveni bránit lidské životy, zdraví, majetek aj. v rámci svých možností a v rámci dostupných právních institutů jako je nutná obrana, krajní nouze, popř. s využitím ustanovení § 76 odst. 2 trestního řádu, kdy „osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů…“.
Zdravím Vás - a současně se omlouvám za opožděnou reakci, ale skutečně jsem dříve nestíhal…
