Jsou řecké reparační požadavky na SRN oprávněné? A má ČR také reparační nároky po SRN?
Pokud jsou české reparační nároky oprávněné, proč se o jejich doplacení politici nezajímají, se SRN nejednají a kdy se dočkáme české reparační tečky? Mají reparace mírotvorné dopady a lidé pochopí, že válka není dobrý byznys???
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
O legitimitě řeckých reparačních nároků není sebemenších pochyb. Pokud se Atény neshrbí před tlakem, na nějž bezpochyby narazí, rozbijí napadrť i tabu, které si lokajsky uložila i česká politická reprezentace. A s ní i média, úkolovaná "vyrábět souhlas". To proto se nám řecké nároky líčí tak, jakoby se týkaly vlastně jen "nucené půjčky" nacistickému Německu, což prý náš případ nebyl. Proradnou lží je jedno i druhé. Hitler dal vyrabovat i naše finance. Byly však pouze jednou ze součástí brachiální újmy, způsobené nacistickou okupací, terorem a genocidou. "Jen" oné "nucené půjčky" se netýkají ani řecké reparační nároky.
"Bipolární svět" tu není už třicet let. S bizarním
"koncem dějin", který ho nahradil, však padly i advokátské
vytáčky SRN. Reparace jsou aktem nezpochybnitelné spravedlnosti.
Viníkům nejvražednější války dějin ho uložily všechny tři protifašistické
mocnosti. Žádná ho nezpochybnila ani v letech, kdy
"studená válka" hrozila přerůst v horkou - a SRN byla
součástí bloku, který nám šel po krku. Povaha našeho
nároku vylučuje i jakoukoli promlčecí lhůtu.
Jinak než v době, kdy mu byly reparace uloženy, je na tom samo Německo. Dnes je to hlavní a největší evropská velmoc. Stále víc bohatne i z českých rukou a mozků. Za cenu nepoměrně nižších mezd, a to často za úplně stejnou práci, i seniorských důchodů. Renta, mizící do Německa, ač nejen tam, redukuje i jejich zdroje. Naši republiku to sráží do role faktické kolonie. Země, jež byla suverénním hráčem - na trzích investičních celků i jiných artiklů s vysokou přidanou hodnotou - se propadla do periférie subdodávek za mizivou marži. Trhu potravin i jiného zboží pro "spotřebitele druhé kategorie", ač klidně za cenu vyšší než v Berlíně či Bonnu. Až teď je z nás i zadní dvorek, kam se v tichosti uklízí ekologické i další "externality" států, vůči nimž taháme za kratší konec. Nejvíc z toho všeho profituje právě země, mající na svědomí nejtemnější kapitolu našich moderních dějin. K úhradě reparací se však nemá ani dnes. Donebevolající křivdu v tom nespatřují jen generace, na něž peklo okupace a války dolehlo osobně. Uráží to i ročníky, rozčarované německými výnosy na náš úkor dnes.
Ńepromlčitelnost válečných reparací není o zpětném zrcátku, od nějž prý kdosi ne a ne odtrhnout zrak. Zhola nic nemá společného ani s "omertou", již si nesmí odpustit palermští kmotři. Reparace, závazné i po mnoha desítkách let, jsou poselstvím dnešku a budoucnosti. Jasnou zprávou, že agrese a válečné zločiny se už nesmí vyplácet. Výstrahou úplně každému, komu se zdá, že zásada trestu za vinu už neplatí - právě u zločinů se statisíci lidských obětí. Varováním válečným magorům, jichž znovu rychle přibývá.
Řecká kuráž voní nadějí. Tím trapnější je bobřík mlčení, okupující naše reparační nároky. S tím ponižujícím trapasem je nejvyšší čas skoncovat. A právě tím přispět i k nápravě ztrát a dluhů posledních třiceti let. A všeho, čím z nich profituje právě Německo, v prvé řadě. Především jeho kapitál ovládá kvanta ekonomických zdrojů, jež dřív patřily nám všem. A to jak ten čistě privátní, tak v podobě spolkových zemí i jiných veřejných subjektů. Tím snáz lze reparace za újmu, již nesly včerejší generace, rozepsat ku prospěchu těch dnešních. Například odvodem části německého zisku, generovaného českou prací, do fondu našeho nového rozvoje. Tak aby se stovky miliard, jež inkasuje rok co rok po několik příštích desetiletí, staly zdrojem restituce naší suverénní ekonomiky - i důstojných příjmů generací, z nich část zažila i nacistickou okupaci. A napravily tak selhání "spojenecké vděčnosti" na úkor vlastní země. Spolková vláda má dost zdrojů na to, aby tu dělbu výnosů dotčeným firmám kompenzovala.
Tu otázku třeba nastolit hned a bez všech okolků. Kdo tvrdí, že tomu brání vzájemné deklarace z minulých let, šíří lež jak věž. Žádat to, nač máme svaté právo - a co nás posune dopředu dnes - je národní prioritou první kategorie. Kdo se k ní postaví zády - nebo ji bude přímo sabotovat - ve vztahu ke své zemi se odkope nadoraz a doživotně.
