Mírotvorné reparace česká politická elita přehlíží až ignoruje! Proč se tak chová?
Je-li doložitelné, že ČR má a dle právních názorů Pavlíčka a jiných musí vyžadovat doplacení cca 15 biliónů Kč v úrovni měny r. 2019, proč se vysocí státní činitelé jednání vyhýbají, na své národní zájmy (takový složili slib v PSP) kašlou, prostě není si kde stěžovat!!! Je podle Vás možné, takové jednání přehlížet? Lze vyvolat referendum a vytvořit věrohodné informační pole pro celou společnost povinností SRN a donutit české politiky jednat? Díky za odpověď! J.Novák
Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.
Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)
Odpověď
Otázku, proč se stát nemá k vymáhání reparačních nároků, je mu skutečně potřeba klást mnohem rozhodněji než dosud. Jde o vůbec nejlegitimnější z pohledávek, jež máme vůči okolnímu světu. A tím i věc odpovědnosti příslušných ústavních činitelů, z níž se nemají jak vylhat. Oč déle se o to pokoušejí, tím větší škodu své zemi způsobují. A na to, jak známo, pamatují i velice přísné paragrafy.
Panický strach žádat to, nač máme svaté právo, je známkou zoufale "omezené suverenity". Úděsné degenerace regulí rozhodujících, kdo a kam až to dotáhne i jak dlouho tam vydrží. Posluhování cizí moci proti vlastní zemi je poníženým hochštaplerstvím pokaždé. Mnohdy mu ovšem vedou ruku i zranitelné privátní zájmy. A v řadě případů přímo škraloupy, jimiž se dá parádně vydírat. A klidně i "úkolovat" z příslušných ambasád.
Reparace, které Německu uložily protifašistické mocnosti, nejsou aktem pomsty. Jen alibistickým žvástem jsou i výmluvy, že budeme-li je vymáhat, "naruší to vzájemné vztahy". Agrese a genocida se nesmí vyplatit. Vinící musí své oběti odškodnit. O tom je jasná zpráva našich reparačních nároků. Vzkaz všem válečným magorům, ohrožujícím dnešní svět. Chce se jí stavět na zadní Německo, které se od nacismu distancovalo? Čím může dát najevo, že to míní vážně, lépe než právě úhradou svých reparačních závazků? Nemá-li se k nim samo, nezbývá než mu je připomenout. Z plna hrdla a bez všech servítků.
Od českých garnitur, střídajících se u moci, to očividně nehrozí. Tím energičtěji se musí ozvat "vox populi". Referendum je dobrý nápad. Podaří-li se pro ně získat dostatečnou podporu, vládu i parlament to vystaví krajně prekérní výzvě. Kdokoli by reparace sabotoval i pak, bude riskovat politickou sebevraždu.
Tak daleko ovšem nejsme. Chybí nám právě "věrohodné informační pole". Argumentační kanonáda, jež téma reparací vyvede z přítmí zbabělé cenzury a proradné dezinformace. Předpokládá to hlavně dvojí. Rozbít na padrť všechny říkanky, které náš nárok zpochybňují. A položit na stůl jasnou "cestovní mapu" - k dosažení reparačních pohledávek i jejich skutečně efektivnímu a spravedlivému využití. Viděl bych to třeba v podobě Národního reparačního a rozvojového fondu, investujícího do nových technologických, investičních a komerčních průlomů ve veřejném zájmu a režii. Do restituce naší suverénní pozice na světových trzích - v oborech a artiklech s vysokou přidanou hodnotou. A její distribuce ku prospěchu celé české populace.
Aktem výsostné spravedlnosti to bude i z jiného důvodu. O důstojnou pozici, v níž jsme už byli, jsme totiž přišli právě na zadním dvorku cizích ekonomik a německé především. Výnos, jejž přinese náprava té anomálie, musí výrazně zvýšit i životní standard seniorů. Hlavně těch, kteří si peklo okupace a války užili na vlastní kůži. Právě následky hitlerovské agrese však poznamenaly i život lidí, narozených v prvých dekádách po válce.
Německý kapitál doluje gigantický zisk i z dnešní české práce. Tím snáz lze reparace splácet podílem z těchto výnosů. Kompenzovat ho německým firmám by pro spolkovou vládu bylo hračkou. Chybí-li českým "elitám" odvaha žádat aspoň to, nabízí se i jiná varianta. Odprodat naše pohledávky za Německem některé ze světových bank či jejich konsorciu. Není to žádná fantasmagorie. Potvrdil jsem si to přímo s lidmi, kteří jsou v tom prostředí doma.
Odpor proti přihrbené kolaboraci narůstá. Sílí napříč širokou veřejností i politickou scénou. Tím podlejším útokům je vystaven. Od rozhodného křídla parlamentní levice přes lídra evropské kandidátky SPD i její další tváře až po Václava Klause, vyloučeného z ODS. Nadávat do "nácků" lidem, bránícím národní zájem, je vrchol ubohosti. U druhohorní pravice to "patří k věci". "Levice na baterky" tím na sebe obrací masové pohrdání. Tím rychleji to překresluje politickou mapu. Zpřehledňuje demarkační čáru, které ji dělí doopravdy. A tím i pořadí společných priorit všech, komu se z kolaborace proti vlastní zemi zvedá žaludek. Reparace, které nám dluží Německo, stojí v tom žebříčku hodně vysoko. Tím víc se v boji za jejich prosazení musí spojit všechny skutečně vlastenecké a demokratické síly.
