Škody potichu narůstají, zatímco my se přeme co s tím, kdo a za kolik

Zajímá Vás také odpověď na tento dotaz? Podpořte dotaz tlačítkem níže a my Vám odpověď zašleme na e-mail. Nicky uživatelů, které zajímá odpověď budou zobrazeny níže.

Prozatím dotaz nikdo nepodpořil. Buďte první! .)

Odpověď

V rámci privatizace v 90. létech se stát zavázal odstranit ekologické zátěže více jak pěti stovek privatizovaných subjektů do výše cca 115 mld. Kč (státní garance). Původně byly ekologické zátěže odstraňovány jednotlivě a teprve v roce 2008 se zrodila myšlenka jediné velké superzakázky, tzv. „ekotendru“. Od začátku je toto řešení předmětem dosti živé diskuze. Z realizovaného výběrového řízení realizovaném v tomto roce vyplynuly nabídkové ceny v rozmezí od cca 55 do cca 65 mld. Kč. Reálná cena odstranění všech těchto starých ekologických zátěží garantovaných státem se ale pohybuje dle  odhadu Ministerstva životního prostředí okolo 40-ti miliard Kč (některé nevládky jdou dokonce s odhady skutečných nákladů ještě níže na cca 30 mld. Kč).
Někdy nešťastně zaměňujeme garance státu s nabídkovou cenou či reálnými odhady nákladů sanace. Problémem „ekotendru“ není ale pouze celková cena. Existuje i riziko, že v případě jedné superzakázky a jednoho dodavatele (který,  tak jak je v této republice téměř pravidlem, části této zakázky „rozprodá“) se zrealizuje pouze část prací a primárně tam, kde jsou nejvyšší státní garance. Peníze se rozkutálí a nepříjemné ekologické dědictví se pouze zmenší, ale neodstraní úplně.
Při debatách o ceně těchto sanačních opatření se ale naprosto opomíjí to, že znečištění průmyslových a jiných areálů se dále nerušeně a nekontrolovaně šíří do podzemních a povrchových vod, do půdního i horninového prostředí a zamořuje tak stále větší a větší plochy a objemy. Takže škody potichu narůstají, zatímco my se nahlas přeme co s tím, kdo a za kolik. Ve výčtu rizik ale můžeme pokračovat dál. Třeba tím směrem, na co budou prostředky určené na sanaci znečištění ve skutečnosti využity. Jestli půjdeme cestou regionálních operačních programů, tak sice zdevastované plochy překryjeme golfovými a tenisovými areály, místo starých průmyslových objektů vybudujeme hotely, penzióny,  wellness a jiná zařízení, ale ekologických zátěží se nezbavíme.

Ale abych odpověděl na konkrétní otázku konkrétně. Domnívám se, že cena adekvátní za odstranění ekologických zátěží, ke kterému se zavázal při privatizaci stát, činí cca 40 mld. Kč. Realizovat to ale formou jediné zakázky považuji za hrubou chybu. Měli bychom to řešit jednotlivě, případ od případu, s jasnou vizí co bude výsledkem této sanace. A zároveň přísně kontrolovat ekonomickou, environmentální i technickou efektivitu realizovaných sanačních zásahů. Rozhodně  se tak starých zátěží zbavíme rychleji, efektivněji a dáme při tom příležitost i menším a místním firmám, které bude snazší volat k odpovědnosti a jsou více pod místní veřejnou kontrolou.

Miroslav Krejča
říjen 2011