Jako hrdá fanynka Bohemians jsem k výsledku zápasu, kterým žila nejen Praha, přistupovala z výsledkového hlediska vcelku neutrálně. Ve skrytu duše jsem ale doufala v remízu, neboť Bohemka obrala o body jak Spartu, tak i Slavii a přes prohru na Dukle zůstávala, byť spíše v teoretické rovině, ve hře o vítězství v souboji o Klíč primátora hlavního města Prahy.
Fotbal je celospolečenským, politickým a z mého hlediska především ekonomickým fenoménem. Vzhledem k tomu, že se v tomto zábavním průmyslu točí miliardy dolarů, jsem přemýšlela, zda lze každý klub označit za podnik - firmu. Logicky bychom pak mohli očekávat, že čím je výkonnější a bohatší ekonomika státu, tím hodnotnější podniky v dané ekonomice působí.
Pokud si ale vezmeme seznam všech států světa a seřadíme je podle HDP na obyvatele, zjistíme, že v první desítce těch nejbohatších států nesídlí jediný slavný fotbalový klub. Myslím tím tedy nějaký klub působící v některé z nejkvalitnějších a zároveň nejbohatších lig starého kontinentu. Pro informaci v žebříčku HDP na obyvatele je Německo na 14., Anglie na 22., Itálie na 29., Španělsko na 32. místě.
Nesmíme přeskočit 26. Francii, liga země galského kohouta sice nevykazuje zázračnou výkonnost, přesto si Paris St. Germain mohl dovolit pořídit „super hráče“ v podobě Neymara za zatím rekordních 222 miliónů euro (asi 5,5 mld. korun). V této souvislosti je ovšem nutno říci, že tradiční pařížský klub marně čekající na výraznější úspěch v Evropě vlastní Katar, který je na tom, co se HDP na jednoho obyvatele týče, vůbec nejlépe.
Na trhu obvykle existuje přímá úměra mezi kvalitou produktu podniku a jeho tržbami. Fotbal to má ovšem trochu jinak. Podle dostupných údajů ze sezóny 2015/2016 je díky rekordním tržbám 689 miliónů eur (asi 18,6 mld. korun) nejbohatším klubem světa Manchester United. Přitom výsledky tohoto fotbalového klubu byly v této sezóně jedny z nejhorších v celé historii Premier League. Produktivita jeho královsky placených zaměstnanců na trávníku nestačila na lepší, než Manchesteru nedůstojné páté místo. Přestože fanoušci při pohledu na výkony pohádkově placených hráčů většinu času trpěli, svou značku nezatratili, za stejné peníze nepřešli k mnohem kvalitnější konkurenci. Učinili tak něco, co je na běžném trhu – auta, mobily, počítače, kosmetika – prakticky nemožné. Nebo snad víte o někom, kdo si koupí za milión korun vůz bez klimatizace, navigace a rádia jako důkaz věrnosti značce, když si může za stejnou částku pořídit auto, jak říkají motoristé, v plné náloži?
Tím ovšem nesoulad mezi ekonomickou logikou a fotbalovými podniky nekončí. V roce, kdy Manchester United zaznamenal přes četné „výrobní zmetky“ nejvyšší příjmy a stal se nejbohatším klubem světa, narostl podle článku The Guardian z listopadu 2016 klubový dluh z 286,2 miliónů liber na částku 337,7 miliónů liber. Ve stejném čase je tak klub nejbohatším a zároveň jedním z nejzadluženějších. To jsou ale paradoxy, chtělo by se říci. Mimochodem, Manchester v tom není sám. Vyjma Bayernu Mnichov hospodaří v červených číslech další slavné kluby Evropy v čele s Realem Madrid a FC Barcelona. Na druhou stranu z pozice ekonomky kvituji, že se v MU, nerozhodli dluh umořovat plošnými škrty, ale investicemi do výrobních prostředků v podobě hráčů. O to více mě zajímá, jak budou vypadat čísla ze sezóny 2016/2017.
Cestu investic do hráčského kádru letos také zvolili hlavní aktéři v úvodu zmiňovaného derby Slavia – Sparta. Místo sázky na mladé hráče s perspektivou růstu, vsadili majitelé v rámci mohutných nákupů na postupy minulostí osvědčené. Jestli to vyjde? Zatím moc ne. Ale uvidíme. Vždyť fotbal nemá ekonomickou logiku.
Eva Kislingerová, Náměstkyně pražské primátorky pro oblast rozpočtu a financí
