Za těch devatenáct let se toho opravdu opravdu hodně změnilo. Ze země, která si za sebou táhla železnou kouli v podobě čtyři dekády trvající kulturní, intelektuální a enviromentální devastace komunistickým režimem, se stal hrdý suverén a platný člen společenství vyspělých zemí. Solidarita s ukrajinskými uprchlíky je toho důkazem.
Naučili jsme se využívat výhody volného trhu, bezproblémového přeshraničního pohybu osob, zboží i služeb, a samozřejmě i svobody v nespočtu jejích podob. I my, kteří pamatujeme dobu před rokem 2004 i před rokem 1989, jsme tyhle benefity přijali za své a rychle si na ně zvykli.
O těch, kterým je dnes dvacet nebo méně, ani nemluvím. Ti už jinou realitu ani neznají a to je dobře. Jsou tak imunní - a teď si s dovolením vypůjčím slova Václava Havla - vůči všem iluzím o jakési lišácké neutralitě, jakož i typům českého šovinismu. Prezident Havel proti těmto formám izolacionismu a provincionalismu bojoval. Po jeho odchodu czexitáři na čas opanovali veřejný prostor, ale aktuální situace ukázala, jak krátkozraká byla jejich vize. Nemá smysl o ní dál diskutovat, místo toho pojďme věnovat energii tomu, aby naše pozice v současné sedmadvacítce byla v následujících letech a dekádách ještě silnější.
O tom, jaká bude Evropa, totiž rozhodujeme i my.