Události ve Francii a poté v Belgii ukazují, jak reálné je riziko terorismu v Evropě a kolik problémů s sebou může nést soužití s příslušníky jiné kultury a náboženství. Zaznamenala jste v Evropském parlamentu nějaké obavy, či nějaké konkrétní návrhy, které by mohly urychleně situaci pomoc řešit? Ostatně – jak jste vnímala události vy sama – zvláště poté, kdy se ukázalo, že i v Belgii riziko útoků islámských teroristů je více než aktuální?

Nastalá situace pochopitelně působí tísnivou atmosféru, jakkoli zde hrozba terorismu trvá řadu let. V Evropské komisi má otázky bezpečnosti kolega – Řek – Avramopulos, který bude příští týden předkládat návrhy na posílení koordinace bezpečnostních akcí v rámci Evropy a zpřísnění kontroly cestujících v letecké přepravě. Akce komise jsou koordinovány s členskými zeměmi, které mají policejní a vojenské složky.  

V Bruselu jste již několik měsíců. Co pro vás bylo nejnáročnější?

Mám hodně náročnou agendu, širokou co do odborného rozsahu, obsahující řadu kontroverzních témat. Mám za sebou náročnou etapu seznamování nejen s agendou, ale i s režimem práce, praktickým fungováním evropských institucí a řadou dalších věcí, včetně navykání na nový způsob života. Ne že bych předtím nebyla zvyklá pracovat 12 hodin denně včetně nálože na víkend, ale tady se s tím pojí ještě hodně cestování, týdně minimálně 2 cesty letadlem či dlouhé cestování autem. Také jsem nikdy nežila dlouhodobě v zahraničí, pracovala jsem dost v cizině, ale jezdila jsem často domů. Musím se přestěhovat nejen fyzicky, ale i mentálně, což ještě tak zcela nenastalo. Snad až si v Bruselu pořídím kočku či dvě, budu tam konečně víc doma.

Setkáváte se se státníky jiných zemí. Máte pocit, že jsou v něčem "jiní" než ti naši? Pokud ano, v čem především? Co si myslíte, že by třeba mohlo být jakýmsi vzorem pro české politiky?

Na mé práci v Evropské komisi je asi nejzajímavější setkávat se s lidmi, nejen politiky, z různých zemí a slyšet jejich názory a postoje. Přitom samozřejmě vnímám i jejich chování a to, zda platí různá zaužívaná rčení o národních povahách. To se, pravda, při oficiálních setkáních moc dobře vysledovat nedá, protože jednání má svá protokolární pravidla, která přirozené rozdíly zákonitě stírají. Vzory pro české politiky nemám, nevidím pro to důvod, v každé zemi jsou politici na úrovni, ale i ti, kteří by na sobě měli pracovat.  

I když asi ne tak pozorně, jako když jste byla v České republice, určitě sledujete, co se děje na české politické scéně i to, co se děje v hnutí ANO. Je něco, co vás rozčílilo, s čím třeba hrubě nesouhlasíte?

Žádné podobné emoce nezažívám, před Vánocemi jsem se ale s radostí setkala či si volala s některými bývalými kolegy z vlády a Parlamentu. A jsem zvědavá, jak dopadne volba nového vedení ANO na sněmu v únoru, snad budou mít delegáti dobrou ruku.