Během červencové schůze poslanci sice prohlasovali do Senátu návrh na změnu zákona pomoci v hmotné nouzi, v níž předkladatelé v čele s Janem Bauerem (ODS) navrhli krácení dávek o pokuty za přestupky včetně záškoláctví. Notně se však v rozpravě ozývala potřeba upřednostnit sociální práci před trestem.

„Ať si sem páni poslanci přijdou na měsíc makat a budu taková, že ne za plat mých lidí, ale nechají si svoje platy. Po měsíci bych chtěla slyšet jejich názor.“

Například:

   Mikuláš Ferjenčík (Piráti): Tady vážíme na miskách vah přínosy toho odstrašujícího charakteru sankcí       a současně nevýhody toho, že třeba rodič, který by rád posílal své děti do školy, ale nedaří se mu je           zvládnout, přijde o dávky a v důsledku toho nakonec může celá rodina přijít o bydlení.

Aleš Juchelka (ANO): Dáváme ze státního rozpočtu velké množství peněz právě na sociální práci. Máme Agenturu pro sociální začleňování, která už pracuje desítky let právě ve vyloučených lokalitách. Máme spoustu neziskových organizací, které ve vyloučených lokalitách s těmito lidmi pracují, doučují například žáky, studenty.

Jan Bauer (ODS): Přečtěte si třeba mimo jiné zprávu NKÚ, jak účelně nebo v uvozovkách neúčelně se nakládá s více než 200 miliony korun v rámci Agentury pro sociální začleňování, jak se s těmi penězi nakládá a jak to vidí NKÚ.

Papíry, papíry a zase papíry… A kdy zachraňovat děti?

Na dotaz PL, zda by větší zaměření na motivační práci s rodinami nepřinesla více ovoce, vedoucí odboru sociálních věcí Ivana Šťastná z Ústí nad Labem téměř vyjekla: „Kde by na to naši úředníci vzali čas!?“ Výkřik zčásti zjevně zoufalý, jak vyplynulo z bližšího osvětlení reality. 

„Když přijdou z krajského úřadu na kontrolu, tak první je zajímá: papíry, papíry, papíry. Zápisy, záznamy, IPOD (individuální plány ochrany dítěte)… Když se máme tolik věnovat papírování, kde potom je skutečná práce? Sociální práce s klientem by měla být gró naší činnosti!“ souhlasí. Jenže úředník podle ní neví, co dřív – jestli papíry, nebo sociální práce…

„Jakmile toto dilema řeší moji podřízení, tak povídám: Holky, kašlete na papíry. Hlavně hlídejte, ať není průšvih v terénu!“ říká rozhodná žena, která se na svém postu drží skoro tři desítky let. Pokračuje:

„Ať někde nezůstane cokoli zanedbané. Pokud přijde výtka od kraje ohledně papírů, to si dokážu zdůvodnit. Ale když se stane, že někde v terénu přinejhorším zemře nezletilé dítě! Protože byste o něm nevěděli, neuměli nebo nezvládli byste zasáhnout, protože byste se hrabali v papírech, tak to já odskáču. Nesu za vás odpovědnost a cítím ji. Nemohla bych se vymlouvat na ‚kolektivní vinu‘. A svou práci miluji.“

A ještě jeden důvod. Můžete prý s lidmi sociálně pracovat od rána do večera. „Když ale oni nebudou chtít sami něco změnit – a jediné, co chtějí, je, abychom za ně vše vyřídili, zařídili a oni přišli k hotovému… Jo a ještě taky peníze: Těch prý není nikdy dost. Tak jaká sociální práce?“ Tam, kde nenese výsledky pomoc ani intenzivní sociální práce, by prý logicky měla přijít represe. 

201 rodin na starost. Radši utečou k neziskovce

A nečekaně dodává, že ten, kdo na mravenčí práce ale bezesporu čas má, jsou mnohé neziskové organizace. Nenásleduje ale chvalozpěv.

„Neziskovky mě nesnášejí. A řeknu vám proč. Protože já bych jim ty peníze sebrala – neříkám, že například Člověk v tísni je špatný. A neříkám, že všem! Ale vezměte si, že oni mají na starosti v průměru mnohem méně rodin než moji lidé. Když dvacet, tak už je to na jednu sociální pracovnici hodně,“ nastiňuje, aby zaskočila posluchače šokujícím porovnáním:

„Mně když na OSPOD chybělo 9 zaměstnanců, a další byli nemocní s covidem, tak jedna sociální pracovnice měla agendu 201 rodin! Dovedete si to představit? A – za mnohem menší peníze, než mají pracovníci v neziskovkách. Už jejich tabulky platového ohodnocení jsou v jiných částkách.“

To je další zádrhel, kvůli kterému stát o terénní pracovníky v této oblasti spíše přichází, byť po jejich práci ve Sněmovně volá jako po prioritě před pokutováním a strháváním dávek. „Naši zaměstnanci utíkají do neziskových organizací. Ještě jeden rozdíl: Do úřadu přijdou v sedm hodin na pracoviště, musejí si odpíchnout. Když někam odcházejí, opět si musejí odpíchnout, říct kam jdou, proč a podobně. A té administrativy kolem…“

V neziskovkách oproti tomu „nepapírují“ téměř vůbec. „Když je sháníte, tak v 9 hodin na adrese ještě nejsou a v 11 hodin už zase ne, protože jsou v terénu. Oni totiž nezaměstnaným lidem neříkají, jak mají sehnat práci…“ naznačuje.

Zaměstnání? To jim „nevládky“ nehledají

Opravdu? „Ano, dala jsem si tu práci. Například moje zkušenost se zmíněným Člověkem v tísni… Domluvili jsme jim na začátku ke spolupráci 10 rodin – ať nám ukážou, co umějí,“ reaguje na důkaz toho, že vše, co hodnotí, staví na praktických zkušenostech.

Po měsíci si do jejich pobočky šla sednout a oni prý popisovali: Jak dotyčným lidem pomohli zařídit dávky, které předtím nepobírali. Jak s nimi navštěvovali doktory, protože děti nebyly očkované… a podobně.

„Na konci jsem se jich zeptala: A jak jste s nimi obíhali to zaměstnání? Jak se dařilo jim sehnat práci? A oni na mě: ‚Nemůžete chtít všechno najednou‘. Jak najednou?! Ta práce – tam jste měli začít! Ne s dávkami, ale s prací,“ kroutí hlavou.

Po třech měsících se dle svých zkušeností zajímat přestala, protože by se prý „akorát rozčílila“.

Konfrontace s ministryní

Pozorný posluchač by možná očekával, že po slovech o přetížení úředníků sociálně-právních odborů se vedoucí ztotožní  s argumentem Jany Maláčové, který ministryně práce a sociálních věcí vyjádřila při hlasování o návrhu „Třikrát a dost“:

„Úředníci a úřednice na úřadu práce budou mít ještě těžší život. Ta eskalace problémů se obrátí proti nim a skutečnou obětí tohoto návrhu budou úředníci a úřednice.“

Ivana Šťastná však návrh, který poputuje na stůl senátorů, podporuje. Mrzí ji ale například jeho odmítnutí pirátkou Olgou Richterovou: „Když jsme jí všechno líčili a dokládali, tak naslouchala, připadalo jí vše hrozné a vyjadřovala potřebu s problémy něco dělat. Nyní jsem měla pocit, že zapomněla, co nám v Ústí nad Labem odkývala v kanceláři.“

Šťastná v minulosti vyjádřila některé kontroverzní návrhy, které by ruku v ruce s „měkkou“ terénní prací měly vůči problémovým, či dlouhodobě nezaměstnaným „na dávkách“, platit. Dlouhodobě nezaměstnaní by po 3 letech, když si neseženou práci, měli odpracovat ve prospěch obce alespoň padesát procent fondu pracovní doby: „A samozřejmě podporovat finančně obec, když de facto pomáhá státu obnovit dlouhodobě nezaměstnaným pracovní návyky. Ve zbytku by si hledali práci. Lidé, kteří chodí do práce, jsou v zaměstnání také 40 hodin týdně!“

Podle Jany Maláčové je klíčem k úspěchu skutečně intenzivní sociální práce. Proto je dle svých slov ráda, že se podaří využít finančních prostředků z evropských zdrojů v rámci programového období kohezní politiky na příští léta. „Skutečně sociální práci maximálně posílíme tak, aby se dlouhodobě, udržitelně ty problémy mohly rozplétat,“ slíbila ministryně. Se Šťastnou se shoduje v tom, že sociální práce v obcích musí být systémová: „Ne aby to dělaly neziskové organizace, to není nic proti nim. Pouze starostové a starostky vědí přesně, co potřebují v těch obcích. A takhle tuto pomoc budeme směřovat.“

Ani toto Šťastná nenechává bez impulzivní reakce: „Ani paní Maláčová, ani nikdo jiný mi ale neporadí, kde mám ty sociální pracovníky brát! Kdybych si mohla za městem zřídit líheň, tak bych si je tady pěstovala jako kuřátka. Tady, na severu Čech, je strašně těžké sehnat sociálního pracovníka. Nikdo to nechce dělat! I mladí, většinou ženy, za pět let maximálně odchází, respektive raději utečou na mateřskou dovolenou a pak se často nevrací. Když se objevím někde na jednání mimo Ústí a ‚rozbalím‘ tam problémy, s kterými se tady potýkáme, doslova ostatní zírají, že se s takovou problematikou a takovým množstvím klientů nesetkali.“ Krásně se to prý poslancům a ministerstvu hovoří o důležitosti sociální práce: „To vím i bez nich, ale kdo to tady má dělat, když pořád vymýšlejí další a další papíry. My tady na ty papíry jednou dojedeme. Jsem zvědavá, kdyby se sociální pracovníci z postižených regionů domluvili a jako učitelé autoškol a podobně vyhlásili stávkovou pohotovost, co by se dělo?“ 

Ještě ze sněmovní rozpravy:

Jan Bartošek (KDU-ČSL): Já se ptám, co MPSV udělalo pro to, aby posílilo terénní sociální práci? Řada lidí, předtím jsme se bavili o resocializaci, řada těch rodin – není co resocializovat, tam nejsou ani pracovní návyky. (…)Tu situaci nevyřeší ani trest a nevyřeší to ani byty zadarmo. Bez toho, že tento stát neposílí individuální práci s těmi rodinami, tak se to nezmění.

Tomáš Kohoutek (ANO): Vy tady všichni furt mluvíte o nějaké sociální práci, ale jediná práce, o které máme mluvit, je to, aby ti lidé pracovali. To je práce, o které se máme bavit, aby měli tak malé dávky, že prostě maximálně vyžijí a věděli, že když půjdou pracovat, že to pro ně bude dobrý.