„Česká justice je obecně prolezlá kamarádšofty, falešnou kolegialitou, často přímo i úplatkařstvím. Tito lidé jsou ve svých pozicích neodvolatelní, ztrácejí časem kontakt s realitou a žijí ve svých profesních bublinách. Týká se to bohužel špiček justičního systému, protože tito lidé jsou tam nejdéle, a tak je nasnadě, že když nikdo nehlídá hlídače, tak to může dopadnout všelijak. Případ mého únosu je ukázkou zvůle těch lidí. A můj případ není ani zdaleka osamocen,“ říká podnikatel Pavel Buráň, který se ve vzpomínkách vrací k tomu, jak byl v říjnu 2014 držen v domě Jaroslava Novotného.

Tři maskovaní muži na něj mířili pistolí a injekční stříkačkou, přičemž ho přinutili podepsat klíčové dokumenty. „Ty dokumenty jsem podepisoval s pistolí u hlavy a s injekční stříkačkou u krku. Podepsal jsem je jen z důvodu, že mi bylo vyhrožováno smrtí mých dětí, několikrát pravomocně odsouzeným panem akademikem Novotným, který byl však pro soudní senát pana Šlapáka důvěryhodnou osobou,“ vzpomíná Buráň.

Tento nátlak měl tehdy podle něj jasný cíl – připravit ho o podíly ve firmách a ekonomicky jej naprosto zruinovat. Novotný tehdy firmě dlužil 176 milionů korun, a únos měl sloužit k tomu, aby se těchto dluhů zbavil. A nejen to, aby si další stovky milionů vydělal navíc.

Případ únosu byl vyšetřován a vedl k soudnímu procesu, ve kterém Novotný a jeho společníci čelili závažným obviněním. Dvakrát byli prvoinstančním soudem uznáni vinnými a odsouzeni k vysokým trestům odnětí svobody. Buráň tak alespoň na chvíli věřil, že spravedlnost zvítězila. Obvinění byli odsouzeni za únos a vydírání, které mělo za cíl Pavla Buráně donutit podepsat dokumenty pod hrozbou násilí.

Obrat však nastal v okamžiku, kdy případ převzal Vrchní soud v Olomouci, který rozhodnutí prvoinstančních soudů zvrátil. Přes silné důkazy, které byly součástí spisu, včetně například tvrzení vyšetřovatele, jenž při své svědecké výpovědi před soudem řekl, že během své třicetileté praxe u policie měl při vyšetřování tohoto případu poprvé obavy o svůj život, Vrchní soud přikázal Krajskému soudu obviněné zprostit viny. To vedlo k definitivnímu zproštění všech obviněných a k uzavření případu s pro některé neuvěřitelným verdiktem, že se únos nikdy nestal.

„Jsem přesvědčený, že klíčovou postavou v celém procesu byl státní zástupce z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a dále několik vysoce postavených policistů z olomoucké Národní centrály organizovaného zločinu, včetně vysoce postaveného příslušníka olomouckého GIPSu a soudců olomouckého Vrchního soudu, kteří se pod to vše podepsali,“ tvrdí opakovaně Pavel Buráň s tím, že se chce již brzy podělit s veřejností o to, jak měli tito lidé ovlivnit jeho kauzu. „Prozatím jsem všechno pečlivě sepsal a mám v plánu vše zveřejnit, pokud si stát v tom svém chlívu neudělá pořádek sám,“ dodal podnikatel.

Buráň opakovaně poukazuje na to, že zásah těchto vysokých představitelů justičního aparátu vedl k tomu, že obvinění byli osvobozeni a důkazy ignorovány. Buráň tvrdí, že dnes zná jména těch lidí, stejně jako těch, kteří udělali vše proto, aby se jeho kauza znovu neotevřela. Mají to být i lidé z Nejvyššího, a dokonce i Ústavního soudu.

I proto Buráň neváhá nazývat celé soudní řízení „justičním zločinem“ a tvrdí, že šlo o selhání celého systému. „Soudy se opřely o nesmyslné argumenty obhájců Novotných, napsali si rozsudek hezky v klidu, žádné dokazování se pro jistotu nekonalo a argumenty protistrany se nepřipustily,“ prohlásil Buráň s frustrací. Je přesvědčen, že Vrchní soud v Olomouci, ignoroval klíčové důkazy a opřel se výhradně o rétoriku obhajoby. To vše za pomoci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které ho jako poškozeného mělo bránit.

Jeden z dalších důležitých momentů Buráňova příběhu je spojen s knihou Zločiny beze zbraní 2. Kniha, vydaná nakladatelem Martinem Marečkem, podrobně popisovala případ únosu Pavla Buráně, včetně jeho soudních peripetií a údajných machinací Jaroslava Novotného. Kniha se nebála otevřeně kritizovat soudní systém a představila čtenářům argumenty, které podle autorů dokazovaly Buráňův únos i následnou nespravedlnost v soudním řízení.

Tento literární záznam měl však krátkou životnost. Rodina Novotných podala žalobu na nakladatele a soud obratem rozhodl o zákazu distribuce knihy, což Buráň považuje za další důkaz selhání soudního systému. „Je to první zakázaná knížka od roku 1989,“ prohlásil Buráň. Podle něj bylo toto rozhodnutí ukázkou toho, jakým způsobem se snaží česká justice zamést celý případ pod koberec.

Martin Mareček, vydavatel knihy, také ostře kritizoval tento verdikt. Podle něj jde o jasný signál toho, že soudní systém v České republice selhává ve prospěch vlivných jednotlivců. Kniha měla přinést do veřejného prostoru diskusi o závažných otázkách spravedlnosti a soudní etiky, ale místo toho byla stažena z oběhu. „V případě Pavla Buráně se nejedná o justiční omyl, ale o justiční zločin,“ prohlásil Mareček s tím, že Vrchní soud v Olomouci svým rozhodnutím odmítl jakékoliv zpochybnění oficiálního narativu o neexistenci únosu.

Ani po deseti letech od únosu Pavel Buráň neztratil víru v to, že spravedlnost jednoho dne zvítězí. Nadále kritizuje český justiční systém, který podle něj chrání viníky na úkor obětí, a doufá, že se jeho případ stane podnětem k reformám a veřejné diskusi o fungování justice v České republice. „Doufám, že jednoho dne dojde k nápravě a kauza mého únosu se dostane k soudu, který se bude zabývat fakty a důkazy. Nepřestávám věřit ve spravedlnost a v to, že pravda vyjde najevo,“ říká Buráň, který nadále bojuje za uznání svého příběhu a očištění svého jména.

Naše redakce opakovaně nabízela přímo Jaroslavu Novotnému a také jeho právnímu zástupci možnost se k tvrzení podnikatele Pavla Buráně vyjádřit včetně nabídky podrobného rozhovoru na toto téma. Všechny snahy naší redakce však skončily bez reakce.