Před necelými dvěma hodinami jsem dorazil do francouzského města Calais, které je proslulé svým nevzhledným uprchlickým táborem příhodně nazvaným Džungle. Tento uprchlický tábor o rozloze zhruba dvou kilometrů čtverečních je zřízen na samém okraji města. Jeho obyvatelé jsou uprchlíci zejména z Etiopie, Eritreje, západního Súdánu, Afghánistánu a Sýrie. Musím se přiznat, že poté, co jsem o Džungli četl v českých médiích a při cestě do Calais slyšel i od nebílých Francouzů, jsem byl plný předsudků, co za „zvěř“ v ní v otřesných hygienických podmínkách vlastně žije. Přesto se snažím, pokud možno, všech předsudků zbavit a nabitý adrenalinem se již nemůžu dočkat, až se ocitnu uvnitř a začnu fotit naprostý bizár.

Před vchodem do Džungle vidím několik policejních dodávek stojících kolem drátěného plotu s tzv. žiletkami na vrcholu, kterým je tábor obehnán. U vchodu do tábora stojí záchody Toi Toi. „Když tu jsou záchody, tak to tu s hygienou nebude až zas tak špatné,“ říkám si v duchu. U vstupu do tábora míjím skupinku černochů v mikinách s kapucemi, kteří postávají na vyvýšeném pahorku a bedlivě mě sledují. Uvnitř tábora kolem sebe spatřuji to, co důvěrně znám ze svých cest po Africe – množství bizarních příbytků v africkém a arabském stylu stlučených z toho, co „dům dal“. Do ruky beru foťák a okamžitě cvakám. Jeden z prvních, koho fotím, je s úsměvem pózující Afghánec uprostřed otevřené chatrče, jejíž stěny jsou potaženy rudou látkou ze závěsu, který dřív pravděpodobně sloužil jako opona v divadle nebo v kině. Interiér chatrče doplňuje posprejovaný stan a položené okno. Míjím další chatrč s výlohami, na nichž je zavěšen model Titanicu. Vedle improvizovaných kamen ze sudu, na kterém se v konvici vaří voda, sedí tři muži. Jednomu z nich se focení nelíbí a okamžitě mě odhání pryč. Procházející Afghánec v turbanu na mě pro změnu ukazuje „fakáč“ a já začínám chápat, že to s focením v Džungli nebudu mít lehké. Atmosféra ke mně přátelská zrovna není. Po obou stranách štěrkové cesty jsou postavené nejen ony zmíněné bizarní příbytky, ale i obchody, restaurace, a dokonce i improvizovaný etiopský kostel. Valná většina obchodů je posprejovaná nejrůznějšími klikyháky. Na některých nechybí ani umělecky ztvárněný název obchodu či pestrobarevné graffiti. Fantazii umělců se meze nekladou. Bizarnost toho, co jsem viděl v uplynulých minutách, pokaždé přebije něco nového, mnohem bizarnějšího. Bizár střídá bizár. Míjím příbytek s nápisem „Please, do not destroy the jungle!“, Afghánce jdoucího pouštět obřího větrného draka, kotlík na ohni rozdělaném přímo pod stanem či dřevěný obchod s nápisem „British hotel“. To nejbizarnější mě však ještě čeká. Téměř na konci tábora na pahorku vysokém zhruba deset metrů spatřuji dvoupatrovou dřevěnou věž s nápisem „I love humanity“, jež je ověšená množstvím nejrůznějších praporů.