Nadace Železná opona, Evropské hnutí v České republice a Informační kancelář Evropského parlamentu v České republice v Evropském domě zorganizovala v tomto týdnu akci k 25. výročí 17. listopadu 1989. Zazněla tam celá řada názorů, vzpomínek i poznatků lidí – odborníků, i těch, co se pohybovali v politice. Některé věci přitom padly veřejně možná úplně poprvé. Mimo jiné se s tím, co tehdejší doba obnášela, svěřil také například historik Emil Voráček.
„Nebyl jsem tehdy ani poradcem generálního tajemníka, ani poradcem předsedy vlády, byl jsem obyčejný řadový vědecký pracovník. Pracoval jsem ale v 80. letech v ústavu, který měl název Československo-sovětský institut. Měl jsem ale to štěstí, že jsem pracoval s řadou velice chytrých lidí a také jsem se znal s řadou lidí, kteří v ústavu již sice nepůsobili, poněvadž byli vyhozeni, jako například v 70. letech doktor Zdeněk Sládek. Byla to parta rusistů-historiků, kteří náleželi k nové vlně československé historiografie začátku 60. let a kteří také přišli s tím, že vznikla první vědecká publikace o historii a dějinách Sovětského svazu a Ruska v roce 1967. Kdo ji přečetl, uměl lépe chápat souvislosti i toho, co se chystalo,“ předeslal ve svém vzpomínání Voráček.
Bádal o perestrojce, přesto do Sovětského svazu vycestovat nemohl
Jak přiznal, měl také asi vlastně svým způsobem to štěstí, že se paradoxně ani v letech perestrojky nedostal do Sovětského svazu, byť o to usiloval, poněvadž jeho náplní práce bylo zabývat se perestrojkou. „Zabýval jsem se proto i západní literaturou, četl Izvestije a zúčastňoval jsem se řady konferencí, a tak mohu mluvit o řadě paradoxů. Když jsem se zúčastňoval těch konferencí v druhé polovině 80. let, mnohé byly v budově ÚV KSČ v Ústavu marxismu-leninismu. Celá řada lidí se tam vyjadřovala k problematice toho, jak vypadá perestrojka v Sovětském svazu. Byli nešťastní z toho, že to nebyli hloupí lidé a věděli, co se skutečně děje v tom Sovětském svazu a jaký to může mít odraz v Československu a v naší společnosti. Ale nechtěli to říct otevřeně, tak kolem toho různě kroužili…“ popsal dále Emil Voráček. Ten v té době nesměl učit na vysoké škole, a tak využíval možností vystupovat na neoficiálních přednáškách. Seznamoval se přitom se zajímavými lidmi a dozvídal se stejně tak zajímavé informace.
„Vystupoval jsem s přednáškami též pro Československou stranu socialistickou, pro Československý červený kříž a celou řadu dalších institucí a jen jsem koukal, jak v těch letech 1986 až 1989 byl u nás obrovitý zájem o Rusko, o Sovětský svaz. Hlavně se mě ale lidi ptali na to, jak to dopadne u nás. Na to já odpovědět ale neuměl,“ přiznává Voráček i nyní po letech.
Chtěli jsme změnu, ale zachovat to, co socialismus měl ve vínku
Jak vzpomíná, atmosféra posledních let osmdesátých byla zajímavá. Nezažil prý sám žádné antikomunistické výjevy, ale zažil důkazy toho, že režim byl někde na bodu vyčerpání svých možnosti. „Bylo nám jasné, že generace gerontokratů nahoře musí jít pryč. Ale zároveň jsme věděli, že musí být zachováno to, co socialismus měl ve vínku. A nemyslete si – lidi to nebrali jen jako formalitu – ve smyslu sociálním. Ovšem v levici se už po tom roce 1989 říkalo: ‚Pozor na to, aby se s vaničkou nevylilo i to dítě.‘ K tomu nakonec došlo. Tím jsem chtěl říci, že na jedné straně nikdo nic konkrétního o dalším vývoji nevěděl nebo o tom nechtěl mluvit, ale na druhé straně všichni něco věděli. A tím to napětí ve společnosti stoupalo,“ pokračoval dále Emil Voráček ve vzpomínání na osmdesátá léta a tehdejší atmosféru a nálady mezi lidmi.
Tento článek je uzamčen
Po kliknutí na tlačítko "odemknout" Vám zobrazíme odpovídající možnosti pro odemčení a případnému sdílení článku.Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Alena Hechtová