Za naprostého nezájmu médií hlavního proudu posunul 18. dubna 2018 Evropský parlament (EP) do finále jednání o dvou mezinárodních smlouvách, které mají hranice EU a hranice jejích členských států zbavit všech překážek proti volnému příchodu migrantů ze třetích zemích. Na návrh evropského komisaře pro migraci, vnitřní věci a občanství Dimitrise Avramopoulose schválil usnesení, kterým vyslovil podporu záměru sjednání Globálního paktu o bezpečné, řízené a legální migraci a Globálního paktu o uprchlících. Evropská komise tímto krokem získala polovinu mandátu, který by ji oprávnil k podpisu obou smluv jménem celé EU. Druhou polovinu zatím drží v rukou národní ministři členských států EU. Bez jejich souhlasu Komise oba dokumenty podepsat nemůže. V tom případě by rozhodnutí o podpisu a ratifikaci obou proimigračních smluv zůstalo záležitostí každé jednotlivé národní vlády.

Český premiér Andrej Babiš dlouhodobě dává najevo, že nic, co by znamenalo přerozdělování imigrantů, nemíní podpořit.

Podepíše to EU za nás?

Evropská komise dlouhodobě usiluje o to, aby se smluvní stranou obou paktů stala celá EU. Europarlament ji v tomto záměru podpořil. V bodě 2 usnesení 2018/2642(RSP) europoslanci vyzvali vlády členských států, „aby se sjednotily ve jménu jednotného postoje EU a aby aktivně bránily a podporovaly jednání o důležité otázce globálních paktů OSN o bezpečné, řízené a legální migraci a o uprchlících“. EU jako celek by se mohla stát smluvní stranou obou dokumentů pouze v případě, pokud by členské státy daly Komisi k podpisu mandát. Podle oficiálně platných pravidel stanovených Lisabonskou smlouvou by takový krok měl být proveden v rámci tzv. Společné zahraniční a bezpečností politiky (SZBP). Tedy na půdě Rady ministrů zahraničí, nebo na Evropské radě, což je summit šéfů států a vlád EU. V obou případech by rozhodnutí o delegování pravomoci k podpisu paktů mělo být odhlasováno jednomyslně. Zatím situace vypadá tak, že by k jednomyslnému souhlasu dojít nemělo. Maďarsko a Polsko dlouhodobě dávají najevo, že nehodlají připustit, aby Brusel získal tuto pravomoc. Maďarská vláda již dva roky jasně sděluje Komisi, že tento záměr hodlá v Radě vetovat. Stejný postoj zaujímá i polská vláda. Nová rakouská vláda se letos připojila k záměru zablokovat podpis obou paktů jménem EU. Jednomyslný souhlas Rady se tedy v tuto chvíli jeví jako vyloučený.

Nenápadné beranidlo

Existuje však riziko, že by se Komise mohla pokusit pomocí procedurální „finty“ tuto překážku obejít. ParlamentníListy.cz na toto riziko upozorňují opakovaně od loňského podzimu. Z minulosti k tomu existuje několik precedentů. Jedním z nich je Rámcová úmluva o kontrole tabáku (FCTC). Na půdě Světové zdravotnické organizace (WHO) byla sjednána v roce 2004. Podepsaly ji zástupci vlád všech tehdejších členských států EU. Za ČR připojila v Ženevě podpis tehdejší ministryně zdravotnictví Milada Emmerová (ČSSD). Jenže ratifikace této úmluvy u nás vzápětí narazila na veto Senátu. Na návrh legendárního obhájce práv kuřáků senátora Jaroslava Kubery (ODS) Senát zamítl ratifikaci úmluvy, která smluvní strany zavazovala k přijetí řady nesmyslných opatření. Od zavedení obrázkových varování na krabičkách cigaret až po zavedení zákazu kouření v restauracích. Přestože se proces ratifikace v jednom z členských států zadrhl, tak si Evropská komise „troufla“ podepsat FCTC jménem celé EU. Dokonce měla tu „drzost“, že to oficiálně zdůvodnila jako první zkušební použití tehdy nově zavedené Společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP). Jenže záměr podepsat úmluvu předložila nikoli do Rady ministrů zahraničí, kam by tento akt patřil v rámci SZBP, ale do Rady ministrů zdravotnictví. Podle všech známých okolností tak učinila záměrně. Protože se tak snažila  obejít nutnost jednomyslného hlasování, které  Smlouva o EU a Smlouva o zřízení ES v případě vnější akce požadují. Podle tehdejších verzí obou primárních smluv nebylo precizně vymezeno, jakým způsobem se má hlasovat v Radě ministrů zdravotnictví.

Podle jednoho z právních výkladů se mělo hlasovat rovněž jednomyslně, protože zdravotnictví je stále ještě v působnosti členských států a EU na tomto poli má pouze doplňkovou a koordinační úlohu. Jiný výklad připouštěl možnost hlasování kvalifikovanou většinou, protože oblast zdravotnictví podle tehdejší úpravy nebyla zařazena ve výčtu případů, kdy je nezbytný jednomyslný souhlas. Česká ministryně Emmerová se však v Radě nakonec ani nepokusila návrh vetovat, takže Komisi záměr vyšel. Později, když Komise začala navrhovat sadu evropských směrnic – mimo jiné o obrázkových varováních a o zákazu kouření v hospodách – se české vládě premiéra Mirka Topolánka (ODS)  dařilo blokovat jejich schvalování tím, že zpochybňovaly členství EU jako celku na FCTC. A  úspěšně se dovolávaly toho, že ratifikační proces nebyl završen v ČR, takže nemohlo dojít k jednomyslnosti. A tudíž, že i směrnice projednávané jako důsledek podpisu FCTC musí být hlasovány jednomyslně. Ve většině případů se ministrům za ODS dařilo touto metodou návrhy Komise blokovat.

V jednom případě zvedlo námitku nutnosti hlasovat jednomyslně za ČR dokonce Německo. Šlo o případ návrhu evropské směrnice, která by v celé EU zakazovala kouřit v hospodách. V Německu předtím Spolkový ústavní soud prohlásil za protiústavní podobný vnitrostátní zákon. Takže spolková vláda ráda využila procedurální možnost evropskou normu blokovat s odkazem na situaci v ČR.

Na pranýři spolu s USA

Česká republika za to byla evropskými orgány a nevládními neziskovými organizacemi opakovaně kaceřována jako údajně necivilizovaná země. Vláda se však řadu let úspěšně bránila tím, že FCTC odmítly podepsat i USA.
ČR se však nakonec nechala od Komise „doběhnout“ v případě návrhu technické normy pro samozhášecí cigarety. Komise návrh předpisu předložila do Rady pro vnitřní trh, kde se hlasuje kvalifikovanou většinou. V době hlasování o návrhu u nás vládla úřednická vláda premiéra Jana Fischera. A její ministr  průmyslu a obchodu Vladimír Tošovský (nestraník navržený ČSSD) při jednání Rady „opomněl“ vznést námitku nutnosti hlasovat jednomyslně. A návrh normy byl kvalifikovanou většinou schválen. Ex post se sice na návrh nového ministra průmyslu Martina Kocourka (ODS) vláda Petra Nečase obrátila na Evropský soudní  dvůr (ESD) se žalobou na neplatnost tohoto předpisu, z důvodu nelegitimního způsobu jeho schválení. Než však stihl ESD žalobu rozhodnout, tak nastoupila vláda premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD), která žalobu stáhla. Dobrou nátlakovou pozici ČR si navíc Nečasova vláda sama podtrhla tím, že na návrh ministra zdravotnictví Leoše Hegera (TOP 09) v Parlamentu prosadila na druhý pokus ratifikaci FCTC. Vládě v tom v Senátu pomohl největší senátorský klub ČSSD, jenž dodal chybějící hlasy senátorů za ODS, kteří spolu s Kuberou ratifikaci nadále odmítali.

Nejde bohužel o jediný případ, kdy se Komise úspěšně pokusila veto některého členského státu procedurálně obejít. Podobně neregulérně bylo loni schváleno i nařízení o zbraních a střelivu, které je veřejně známé jako tzv. odzbrojovací směrnice. Místo do Rady ministrů vnitra a spravedlnosti, kde se podle Lisabonské smlouvy hlasuje jednomyslně, jej Komise předložila k hlasování do Rady pro vnitřní trh. Kde se hlasuje kvalifikovanou většinou. I přes halasné protesty ČR byl návrh touto cestou schválen.

Přivezte mi do EU všech 23 bratranců

Dále v bodě 21 europoslanci „naléhavě žádají, aby bylo bezvýhradně respektováno právo na sloučení rodin“. Opět situace, kdy stát už nebude mít „co kecat“ do toho, kdo bude na jeho území pobývat. Reportérka Markéta Kutilová nedávno navštívila státy subsaharské Afriky. Z místa přinesla obrázky mnoha vesnic, v nichž zůstaly pouze ženy a děti. „Všichni muži se vydali na cestu do Evropy,“ konstatovala v reportáži. V praxi by aplikace tohoto ustanovení znamenala, že by se v rámci slučování rodin do Evropy následně odstěhovaly celé vesnice.

Požadavek na slučování rodin je však velmi problematický zejména v případě migrantů ze zemí, kde probíhá válka. Není výjimkou, že členové rozvětvených rodin bojují na obou stranách konfliktu. V případě Iráku nebo Sýrie je mnoho rodin, jejichž členové bojují jak v řadách vládních vojsk, tak i v řadách Islámského státu (ISIL). Pokud by se jedinému z nich podařilo dostat do Evropy, třeba jako uprchlíkovi před ISIL, tak by se za ním následně mohlo přistěhovat legálně i všech 23 bratranců i s manželkami a dětmi. Včetně těch, kteří působí v řadách teroristů.