„Možná by se měli daňoví poplatníci zamyslet, zda se jim vyplatí platit tak drahý represivní aparát, který místo na jejich zájmy myslí spíše na ty své. Až vám v nemocnici řeknou, že na operaci vašeho dítěte není dost peněz, zamyslete se, proč má tato země více policistů, soudců, příslušníků vězeňské služby a hlavně vězňů v přepočtu na sto tisíc obyvatel než neskonale bohatší země západní či severní Evropy. Možná jsou bohatší zkrátka proto, že neutrácí peníze daňových poplatníků zbytečně. Jako v mém případě. Samozřejmě jako rozpočtově odpovědný občan vím, jak se legálně vyhnout nástupu do vězení a ušetřit tak českým daňovým poplatníkům náklady za můj pobyt ve věznici s ostrahou. Bohužel tento způsob je opravdu až příliš definitivní. Ale je jediný. Není na vybranou,“ zní závěrem blogu, v němž Janota popsal celý svůj případ.

Informovali jsme ZDE.

O pár hodin později skutečně skočil z balkonu. A to i přesto, že se záchranáři i policisté snažili muže přesvědčit, aby tak nečinil. Janota ve svém blogu mimo jiné také popsal důvody, proč měl jít na 12 let za mříže. Šlo o případ z 12. ledna 2016, kdy do jeho bytu zamířili exekutoři. Bránil se zbraní a vyšetřovatelé jeho čin vyhodnotili jako pokus o vraždu. On se vždy obhajoval tím, že na exekutory nemířil.

„Ze spaní mne probudil zvláštní zvuk. Přinutilo mne to vstát. V polospánku jsem zajistil západku dveří od pokoje. A v tom jsem uslyšel kroky a hlasy nejméně dvou osob, které se pohybovaly v předsíni mého bytu. Jejich hlasy jsem slyšel, ale v psychickém stavu, v jakém jsem se nacházel, tedy vyděšen k smrti, jsem nevnímal smysl či význam jejich slov. Rychle jsem se obléknul a ve strachu o svůj život jsem vytáhnul svou legálně drženou zbraň. Cizí osoby se pohybovaly v mém bytě a pokoušely se násilím dostat ke mně do pokoje. Ve strachu o své zdraví a život jsem natáhnul závěr své téměř 70 let staré pistole Browning ráže 6,35 mm a připravil se ke střelbě. Zamířil jsem na otevírající se dveře, za kterými stáli dva neznámí muži. Oba dva se lekli a utekli mimo byt,“ vyprávěl v tomto blogu Janota.

Útočníky pak slyšel se vracet, slyšel dle svých slov i zvláštní kovové zvuky znějící jako nabíjení dlouhé zbraně. „To už jsem měl opravdu panický strach o svůj život. Z mého úhlu pohledu to vypadalo, jako by se chtěl vrátit do mého bytu a opakovat svůj útok na mou osobu. Rozhodl jsem se pro varovný výstřel. Nejdříve měl směřovat do podlahy. Potom jsem si to rozmyslel a chtěl raději vystřelit do stropu. Zbraň má dvoučinnou spoušť. Spoušť se musí nejdříve stlačit a až při jejím uvolnění dojde k výstřelu. V průběhu pohybu zbraně směrem ze zdola nahoru došlo k uvolnění spouště, a tedy k výstřelu. Střela prošla dveřmi pokoje v jejich levé části z mého pohledu. Přesně 32 cm od levého okraje dveří a 53 cm od jejich pravého okraje. Hlas útočníka zněl zprava. Střela tedy vůbec nemířila jeho směrem,“ popsal. I přesto byl odsouzen za pokus o vraždu na 12 let nepodmíněně do vězení.

Celý blog najdete ZDE.

Klára Samková se nyní k celému případu vyjádřila. Poměrně rázně, jak u ní bývá zvykem. Vzpomíná totiž na to, že podobný případ řešila se svým klientem. Tomu se do domu dobývala policie a on rovněž vystřelil, v obavách o svůj život, z legálně držené zbraně.

„Už mám naší slavné justice doopravdy dost,“ napsala pak v souvislosti s Janotou Samková. „Kromě lhostejnosti k lidským osudům, která se začíná rozlívat soudními budovami jako mrznoucí mlha, jsem v poslední době vypozorovala ještě jeden fenomén. Podotýkám, že jsem jej nezpozorovala sama, ale diskusí s kolegy advokáty jsem dospěla k názoru, že se jedná o obecný jev: je to lhostejnost k právu, lhostejnost ke spravedlnosti. Jako kdyby spravedlnost vyhořela. Jako kdyby už na ničem nezáleželo. Jako kdyby právo a bezpráví bylo jedno a totéž. Jako kdybychom všichni (ano, advokáti jsou na tom trochu lépe než soudci, protože těm žádný plat nechodí) byli duševně, duchovně a profesně vyhořelí tak, že jen čekáme na ránu z milosti,“ řekla a smrt Janoty přirovnala ke smrti Palacha. 

„Oba říkají totéž: ‚Probuďte se, neboť temnota přichází. Čelte jí, bojujte s ní.‘ Odkaz Jana Palacha, obávám se, jsme promarnili. Duše pana Janoty mi mrazivě svírá srdce v obavě, že jeho smrt, jeho odkaz promarníme taky...,“ uzavřela.

Celý text Kláry Samkové:

Proč nezaklepali???

... zeptala se ústavní soudkyně JUDr. Kateřina Šimáčková, když odůvodňovala nález Ústavního soudu ve věci mého klienta pana Skendera Bojku. Tomu se totiž o půl šesté ráno začala do domu dobývat policie a on, aniž by tušil, že se o policii jedná, jednou vystřelil ze své legálně držené zbraně. Střela se odrazila od kovového ostění vchodových dveří jeho domu a pod změněným úhlem prošla dveřmi, za kterými stál policista. Toho – naštěstí jen lehce – zranila. Následovalo odsouzení za pokus vraždy. Věc se dostala až k Nejvyššímu soudu a ten přes to, že Nejvyšší státní zastupitelství ve svém vyjádření uvedlo, že podle jeho názoru se jedná o putativní (domnělou) obranu, přímo ukázkový případ, moje dovolání odmítl jako nedůvodné. Takže podle Nejvyššího státního zastupitelství se trestný čin vůbec nestal, podle Nejvyššího soudu nebylo co řešit...

To byla právní situace, za které jsme šli k Ústavnímu soudu. Faktická situace byla taková, že klient byl dva a půl roku (neoprávněně) ve výkonu trestu a jeho tři děti, z nichž nejmladšímu byly v době policejní dobyvatelské akce dva roky, se stále vzpamatovávaly ze zážitku z přepadení. Dům byl pod cenou prodán, rodinné podnikání v troskách, před manželkou zločince si „kamarádi“ odplivovali a přecházeli na druhou stranu ulice...

Po vyhraném případu pana Bojku se z mojí kanceláře, specializující se na rodinné právo, stala pobočka boje proti URNě. Přihlásilo se mi vícero lidí, kteří mi předložili důkazy o naprosto neakceptovatelném jednání policie. Přesvědčila jsem se, že pod záminkou „výkonu spravedlnosti“ tady jisté policejní útvary řádí, že Divoký Západ je proti tomu selankou. (Zvláštní: v Uherském Brodě střílel jen vrah – policie nikoliv). Případy, které se mi dostaly do rukou, měly několik společných jmenovatelů:

1. naprostá nepředvídatelnost jednání policie pro „pachatele“ a jejich rodiny.

2. naprostá neadekvátnost zásahu

3. nulová snaha o skutečné vyřešení problému: v zásadě šlo o to, udělat si „akci“, nikoliv... zaklepat.

K naprosto stejné situaci, jak přes kopírák, jako v případě mého klienta pana Skendera Boku, došlo v případě pana Jaroslava Janoty, který byl nad ránem (dle svého popisu, dostupného na blogu http://janota.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=588297) přepaden exekutory a v domněnce, že mu jde o život, na ně vystřelil svou legálně drženou zbraní. Byl odsouzen na pokus vraždy s trestem 12 let „natvrdo“.  Nevěděl, jak čelit situaci jinak než sebevraždou skokem ze 7. patra.

Musím říci, že ačkoliv neznám spis a neměla bych se tedy jako advokát k ničemu vyjadřovat, myslím, že mám dostatek zkušeností a znalostí z případů, které jsou jeden jak druhý, abych mohla říci jedno:

UŽ MÁM NAŠÍ SLAVNÉ JUSTICE DOOPRAVDY D O S T.

Naprostá nepostižitelnost soudců dohromady s jejich neodvolatelností, platové ohodnocení, které je odůvodněno „nutností nezávislosti“ a které ve skutečnosti působí úplné odtržení soudců od reality, se kterou se potýká cca 80 % obyvatel, lhostejnost, pocit moci (a bezmoci těch, kdo na soud vstupují v blahé naději, že se dočkají spravedlnosti), to vše je moje každodenní realita. Za 23 let, co pracuji jako advokátka, jsem absolvovala více než 4000 soudů. Po té čtvrté tisícovce jsem je přestala počítat. Soudců, před jejichž rozsudkem jsem se klonila v úctě, bych napočítala na prstech jedné ruky... no možná dvou, ale dál bych už nešla. 

Ačkoliv moje trestní agenda není v mojí kanceláři majoritní, mohu říci toto:  podle mého nejlepšího vědomí a svědomí minimálně jedna čtvrtina vězňů nemá co dělat ve vězení, ale má být v detenčních psychiatrických ústavech v lékařské péči. Nic není také jednoduššího než se stát recidivistou – stačí se jednou nebránit trestnímu příkazu a podruhé jste už známý zločinec. A nazývat naše věznice „nápravná zařízení“ může skutečně jen vyznavač sci-fi. Protože jestli se něčeho v ní opravdu nelze nadít, tak to je náprava.

Kromě lhostejnosti k lidským osudům, která se začíná rozlívat soudními budovami jako mrznoucí mlha, jsem v poslední době vypozorovala ještě jeden fenomén. Podotýkám, že jsem jej nezpozorovala sama, ale diskusí s kolegy advokáty jsem dospěla k názoru, že se jedná o obecný jev: je to lhostejnost k právu, lhostejnost ke spravedlnosti. Jako kdyby spravedlnost vyhořela. Jako kdyby už na ničem nezáleželo. Jako kdyby právo a bezpráví bylo jedno a totéž. Jako kdybychom všichni (ano, advokáti jsou na tom trochu lépe než soudci, protože těm žádný plat nechodí) byli duševně, duchovně a profesně vyhořelí tak, že jen čekáme na ránu z milosti. 

Smrt pana Jaroslava Janoty mi připomíná smrt Jana Palacha. Oba říkají totéž: „Probuďte se, neboť temnota přichází. Čelte jí, bojujte s ní.“  Odkaz Jana Palacha, obávám se, jsme promarnili. Duše pana Janoty mi mrazivě svírá srdce v obavě, že jeho smrt, jeho odkaz promarníme taky...

Bůh dej pokoj jeho duši a pomoz nám všem, Pane... 

Klára Samková, advokátka