Zvýšení peněz pro zdravotníky, odměny zdravotníkům. Stále se o nich mluví, ale jak už to bývá, realita je jiná. Odměnu podle odpracovaných hodin za první covidovou vlnu dostala i Marcela. „Měli bychom se super, kdybychom dostávali platy jako ve státních nemocnicích. Média uvádějí peníze zdravotníků ze státního sektoru, ale rozdíly jsou značné. S platy, jako mají státní zaměstnanci, bychom žili méně ve stresu. Soukromí zaměstnavatelé nemají žádnou povinnost dát zaměstnancům určitou částku. Je to jen o tom, jací jsou lidé ve vedení a kolik se rozhodnou dát,“ konstatuje věcně. „Za mě by stát měl převzít zodpovědnost za platy zdravotníků, aby tak lépe pokryl všechny nemocnice a regiony a ohodnocení práce bylo spravedlivé pro všechny. Ne podle pronajímatele, vlastníka atd.“ Pacienti by pak měli větší šanci na ošetření u lékařů a sester, kteří nemají problém s kapacitami nebo obsazeností zařízení.

„Když vidím billboardy třeba Lidlu, které lákají na práci prodavačky, říkám si: Kéž by takové peníze měly i některé sestry. Rozvedená kamarádka se zajímala o práci u dvou soukromníků v ambulanci. Nabízeli jí patnáct tisíc čistého. Naštěstí má svou hrdost. Vysmála se jim. Ale jestli si opravdu takto váží zdravotníků… Některým nezbývá nic jiného, než práci i za takové peníze kvůli ranním směnám vzít.“

I děti je potřeba uvést do reality

Připouští, že někdy o změně současné pozice uvažuje. „Vzhledem k věku mých dětí to není na pořadu dne, ale třeba jednou, až odrostou… Potřebovala bych vyřešit bytovou situaci,“ přemýšlí. Předpokládá, že ve zdravotnictví zůstane. Pomáhat lidem chtěla už od dětství. „Teď to zaznělo i od mé nejmladší dcery, že chce pomáhat druhým. Lekla jsem se,“ směje se Marcela. „Starší dcera už je na zdrávce. Chtěla jsem ji ubránit, ale připomenula mi můj slib, že jí nebudu kecat do výběru povolání. Ne, nemůžu riskovat náš vzácný vztah. Jednou by mi to mohla vyčítat,“ dodává k rozhodnutí své šestnáctileté ratolesti.

Druhé dceři je teprve šest let. „Ráno míváme strašné fofry. Bývá první ve školce. Vždycky se ptá: Maminko, proč si nenajdeš jinou práci? Snažím se jí vysvětlit, že bych i v jiné práci musela vstávat brzy nebo naopak dělat do šesti. Nemám k životu postoj chudinky. Navíc i děti je potřeba uvést do reality. Vysvětluji jim, že mám soboty a neděle volné, pokud nemusím akutně na výjezd do nemocnice. Můj bývalý manžel byl naštvaný, když jsem chodila na noční nebo trávila víkendy v práci. Místo podpory…“ vypráví.

Na zajištění života rozvedené matky se dvěma dětmi je peněz prostě málo. Nízké ohodnocení vadí. „Opravdu potřebuji zaplatit nájem, vzít si hypotéku a nikoho nezajímá, že jsem zdravotní sestra. Také mi někteří lidé přirostou k srdci a není mi jedno, jak se jejich zdravotní stav vyvíjí,“ uvažuje. „Samozřejmě nikomu člověk nepomůže, když se sám extrémně trápí. Musíte hledat vyvážení v přístupu. Vnímat pacienty, ale udržet si odstup. Nechci skončit někde v depresích, na alkoholu, na prášcích.“

Pletou si ambulaci s kasou v Kauflandu. Většina pacientů má ale respekt

Od března minulého roku pozoruje Marcela změny v přístupu pacientů ke zdravotníkům. „Cítím větší respekt i vděčnost než dřív. Lidé si začali více vážit naší práce, neberou poskytnutí péče jako samozřejmost.“ Přesto sem tam ke konfliktu dojde. Hlavně mladí lidé bývají netrpěliví. „Jeden mladík chtěl být ihned ošetřen, rozčiloval se, byl slovně agresivní. Ale doktor se mě zastal. Když ten člověk viděl lékaře, navíc muže, přibrzdil,“ popisuje zážitek z poslední doby. Jak říká, občas si lidé návštěvu v nemocnici zaměňují s nákupem v Kauflandu. „Myslí si, že jsou v supermarketu. Nevidí skutečnou práci sester. Vyhodnocujeme stav pacientů, i my rozhodujeme, co s pacientem. Všechno nemůže řešit lékař, organizačně kapacitně by to nešlo. Nejvíc mi vadí netrpělivost lidí, kteří si snad myslí, že jsme zdravotní sestry z Růžovky nebo Modrého kódu. Nevidí naši odbornost sester, vše, co musí vyhodnocovat,“ popisuje.

Vybalancovat vztah zdravotníků a pacientů bylo a je pořád složité. „Od školy pracuji ve zdravotnictví. Všechno si člověk nemůže nechat líbit. Nejsme podřízení pacientů. Vztah má být rovnocenný. Žádné podřízené role. Pak je to optimální,“ podotýká. Důvěra mezi pacientem a zdravotníkem musí vzniknout rychle. Hned v prvním okamžiku. „Vždycky přemýšlím, jaký kdo je. Zakládám si na tom, že se snažím lidi vnímat, aby mi věřili, aby nebyli v roli nějakého chudáka nebo oběti,“ dodává.

A vysvětluje:  „Když pacienti vidí zdravotníka, který je nervózní, bývá to často proto, že je přepracovaný. Není a priori nepříjemný člověk. Jen se soustředí na práci. Pokud je příjemný, už je to bonus navíc. V první řadě je potřeba udělat práci, dotyčnému člověku pomoct. Lidé říkají: To byla nepříjemná sestra, to byl nepříjemný doktor, ale často méně vidí, jestli jim skutečně pomohli. Ani zdravotníci nejsou stroje. Důvodem dlouhých čekacích lhůt je, že máme pacientů strašně moc.“