„Čeští novináři nám chtějí pomoct, ale pak to od nich přeberou ruští propagandisté a úplně změní smysl výpovědi. Hlásají, že nás tady bijí banderovci a tak. To není pravda, nikdo nám tady neubližuje,“ říká pro ParlamentníListy.cz Jevgenije Poliščuk, předsedkyně České společnosti ve vesničce Malinovka a blízkém městečku Malíně, kde žije dost volyňských Čechů. Sečteno s blízkým okolím zhruba šest set rodin. Region je tím mediálně známý.

Cesta z města

Město Malín je jedno obrovské vyasfaltované náměstí a okolo do dálky většinou rodné domky. Do zmíněné vesničky to je jen pár kilometrů kolem módního salonu Paris s malou Eiffelovkou, památníku na katastrofu v Černobylu, obrovského kruhového objezdu a přes jedny koleje. Jde o Žitomirskou oblast, ale je odtud do Žitomiru skoro stejně daleko jako do Kyjeva. Ostatně do metropole Ukrajiny jezdí místní za prací nejvíce a to právě vlakem.

„Do práce lidé jezdí brzo ráno a vracejí se před půlnocí. To víte, že to není žádná sláva, ale jsou rádi, že mají práci. Ti, co jsou bez ní, dělají na poli, starají se o dobytek a tak dále,“ sděluje Polyščuk. Má za manžela Ukrajince, dceru Natašu a bere přes dva tisíce korun měsíčně důchodu. Ostatně dcera pracuje v Malíně, v ekonomickém úseku tamní nemocnice jako statistička, a má skoro stejný plat. Za nimi se reportér ParlamentníchListů.cz dostal snadno. Ve vesnici se všichni znají, každý ví, kdo kde bydlí.

Podraží plyn a elektřina

Malinovku tvoří několik ulic, mají tam pár obchodů, školku, školu a kulturák bez topení. O budovy bývalého zemědělského družstva se nikdo nestará, pila je v provozu. V jedné části vesnice se nachází velkochov prasat, zhruba čtyřicet tisíc kusů. Takže, když se po větru nese zápach, všichni zavírají okna. Domky v úplné blízkosti prasečinců jsou na prodej. Ostatně skoro každý zde má malé hospodářství, navzájem si vypomáhají. Třeba krávy na pastvu vyvádí každý den někdo jiný, podle nepsané domluvy.

„Museli jsme už koupit kotel na dřevo a teď ho stavíme. Plyn, kterým tu každý topí, podraží až o třicet procent, elektřina také, což už bude s našimi důchody dost těžké utáhnout,“ říká Stanislav Hýbl a zve mě ochotně dál. S manželkou Naďou tvoří takový spokojený pár. I když mají z nepokojů na jihu a východě Ukrajiny strach, stěhovat se do Česka v plánu nemají. „Příbuzní nás zvou pořád, což o to, ale s našimi důchody bychom byli jen na obtíž,“ říkají. V Česku mají část dětí i sourozence.

Rakovina rozlezlá v kraji

S ukrajinskými platy je třeba umět hospodařit a vše důležité pěstovat na vlastních zahrádkách anebo políčkách. Na zimu je nutné sklep zaplnit bramborami, jablky, zavařeninami a tak dále. Chlapi jsou proto každou volnou chvilku na poli, stejně jako Markovi, když jim zabouchám na dveře. Host do domu, Bůh do domu. To zde pořád platí, takže mě přijme Nina Marková a chvíli si povídáme. Právě nedávno přestála operaci rakoviny, takže je ještě slabá jako pírko. Ostatně rakovina, hlavně štítné žlázy, je v kraji dost častou nemocí. Není divu, když je Černobyl podle zdejších měřítek „nedaleko“.

Když se dostaví Stanislav a jeho syn Igor, Nina se omluví a jde odpočívat. Kvůli novinářovi z Česka přijeli hned z pole. „Víte, my jsme hlavně Ukrajinci, a až pak Češi. Je to tady náš rodný kraj a stěhovat se nechceme,“ říkají svorně. Igor, školský inspektor a učitel dějepisu, navíc dodává: „Když bude třeba, půjdu za svou zemi bojovat. Rusovi ji nenecháme.“ Jsou přátelští, bezprostřední, se srdcem na pravém místě. Posléze se na stole objeví klobása, ryba, brambory, karbanátky a spousta dalších pochutin. Na bratrství připíjíme prý jahodovicí.

Ruské propagandě ne

Všechny rodiny, které reportér ParlamentníchListů.cz v obci Malinovka navštívil, tvrdí skoro to samé. Dalo by se to shrnout takto: „Když z nás dělají v ruské televizi chudáky, je to propaganda nejhoršího zrna. Dokonce ukázali i nějaké polorozpadlé barabizny, v kterých prý bydlíme. Takové ale nejsou nikde v Malinovce.“ Po vesnici to udělalo dost zlé krve. Někteří sousedi Ukrajinci nevěří výše zmíněnému vysvětlení o propagandě. Takže se na Čechy dívají skrz prsty a drží si k nim odstup. Není to nic zoufalého, ale je to nepříjemné. „Ono se to zlepší, ale bylo to zbytečné,“ sděluje Polyščuk.

Rodina Markových mi nabídne nocleh, pán domu Stanislav nedá jinak, takže s díky přijímám. Mám ustláno v obýváku. Nicméně je ještě brzo, takže se vydáme na prohlídku staveb. Igor, ale i manžel jeho sestry Vity, která se stará o nemocného synka, mají hrubá stavení už pod střechou. Staví, když jsou peníze, když dojdou, stavby stojí. Na jedné stavbě je to vidět na oknech. Každé je od jiné firmy, každé koupené s co největší slevou. Nakonec se vydáme na hřbitov, tady se mu říká „český“. Zde je do kamene vytesáno jméno Vyskočil, jinde Kulhánek a tu Naďa a Vladimír Markovi, rodiče mého hostitele. Nechť odpočívají v pokoji.