„To jméno mi něco říká. Kdysi psal o Romech. Pohyboval se zde někdy v devadesátých letech a pak se ztratil. Znám ho z doslechu a je možné, že jsem zde na něj narazil, ale určitě to nebylo tak, že bych mu zprostředkoval nějaké kontakty. Nicméně určitě jsem nebyl kontaktem mezi ním a Václavem Havlem. Jak si ale vzpomínám, neměl úplně nejlepší pověst. Byl považován za radikála, co si trochu vymýšlí. Nevím, jestli by měl člověk brát vážně to, co říká,“ poznamenal pro ParlamentníListy.cz politolog Jiří Pehe, jenž byl kdysi poradcem Havla. Tak reagoval na otázku ohledně spisovatele Paula Polanskyho, jenž je autorem knihy Bouře, kde naznačil, že příbuzný prvního českého prezidenta získal udáním nacistům akcie filmových studií na Barrandově a rodiče Karla Schwarzenberga využívali na lesní práce za protektorátu Čech a Moravy vězně z tábora Lety u Písku.

O Havlově nenávisti

„Člověk, který nenávidí, nebude nikdy schopen vidět příčinu metafyzického selhání sebe sama a způsob, jakým kompletně přecenil svou vlastní hodnotu,“ ocitoval Polansky na úvod slova Václava Havla, která pronesl v hlavním městě Norska Oslo. Stať o svých zážitcích nazval: Václav Havel mě nenávidí, ale komunisty ne. „ Václav Havel mě nenávidí. Spatřil jsem opovržení v jeho dětských modrých očích, když jsme se setkali. V Letech v roce 1995 poté, co jsem donutil českou vládu, aby respektovala Helsinskou deklaraci a postavila skromný památník na místě koncentračního tábora, kde byli za druhé světové války umístěni cikáni, a jenž byl spravován Čechy a ne Němci. Stál jsem se všemi hodnostáři v řadě a Havel každému podal ruku. Když mě jeden disident, který mi vyjednal pozvání v prezidentské kanceláři, představil, Havel ustoupil, jako kdybych byl vyhladovělý cikán připravený sníst jeho malé prstíky,“ píše Polansky.

Prý byl na událost pozván jen pod podmínkou, že nebude znovu kritizovat prezidenta, ale jen jeho politické protivníky. „Ruka se mi zasekla v přátelském gestu, ale pan prezident se odklonil a podíval se mi nahoru do tváře. Když uviděl, o koho jde, zatvářil se jako by ochutnal whiskey koktejl své ženy, a pospíšil si ukázat krásnou manikúru svých rukou dalšímu ministrovi. Přijal jsem to tehdy jako zasloužené ignorování. Poté, co opustil pozici ochránce lidských práv a začal létat po celém světě za čestnými doktoráty, řekl jsem o mém velkém hrdinovi několik hnusných slov. Ale co je špatného na tom říci, že král je nahý, když je nahý?“ položí řečnickou otázku na konci příhody.

Havla přirovnal k Caucescovi

V kritice Havla na stránkách stati pokračuje. Prý rozdal bývalým komunistům mnohem zajímavější posty než svým politickým souvěrcům z vězení a Romů, kteří mu uklízeli celu, se to už vůbec netýkalo. Také podle Polanského neudělal vůbec nic pro politické vězně z padesátých let v zemi, kde jejich věznitelé dostávali obrovské důchody. Jednou se setkal s Havlovým poradcem a ptal se ho, proč prezident nenávidí právě jeho, když jsou tady třeba Václav Klaus nebo Miroslav Sládek. „Oni nenazvali Havla pokrytcem. Celý život bojoval proti pokrytectví a vy nyní světu tvrdíte, že je pokrytec. To je něco, co nemůže zapomenout. A taky, že ho nazýváte Caucescem,“ dostalo se mu odpovědi. Na to Polansky reagoval: „Jen jsem o něm řekl, že jezdil po světě sbírat čestné doktoráty jako Caucescu a ne, že má krev na rukou.“ Havlův poradce odvětil: „Paní Dáša bude zanedlouho známá jako příští lady Diana. Nečetl jste v novinách, že se chce věnovat romské problematice?“

O dopisu Dáše

V roce 1998 napsal prezidentově ženě dopis, jenž podepsal i romský aktivista Lubomír Zubák. Toho i s ostatními romskými aktivisty prý prezident Havel odmítl přijmout na Hradě. Důvodem podle Polanskyho bylo, že byl Zubák českým disidentem, protože kdyby byl disidentem z Číny, tak pozvání na Hrad hned obdrží. V dopise, který poslali Dáše Havlové, ji žádali, aby založila nadaci na podporu obětí holocaustu Romů v Česku, která by pro ně vymáhala kompenzaci od švýcarských bank, německé a české vlády.

„Apelujeme na Vás, paní Havlová, protože většina přeživších obětí holocaustu Romů v České republice jsou ženy. Doufáme, že porozumíte jejich tíživé situaci lépe než političtí představitelé. Mnoho Romů ztratilo nejen přímé rodiny při otrocké práci a v koncentračním táboře, ale i značné množství zlata, které se dostalo do rukou nacistů a posléze do švýcarských bank. Myslíme si, že pod Vaší patronací donutíme švýcarské banky, aby udělaly vstřícný krok směrem k vypořádání s českými Romy,“ napsal také v dopise, o jehož předání Dáše Havlové prý požádali poradce prezidenta Jiřího Pehe. Ten to však, jak je výše uvedeno, popírá.

Spravedlnost nebyla výsledkem Sametové revoluce

„Říkat může každý o komkoliv cokoliv, ale měl by to dokázat. V devadesátých letech měla podle mě právě proto jeho kniha špatnou pověst, protože tam byla spousta tvrzení, která se nedala moc doložit. To se asi bude táhnout dál, ale nebral bych to moc vážně,“ řekl nyní ParlamentnímListům.cz Jiří Pehe a reagoval tím na knihu Storm, která vyšla i v Česku. Sklady s čerstvými výtisky knihy Bouře však byly vyplaveny a zůstalo jen pár originálů, které si nyní Češi kopírují jako samizdat anebo si knihu stahují z internetu.

Ostatně k dopisu Dáše Havlové přiložil Polansky příběh pětadevadesátileté Romky z Česka, které v Letech zemřelo sedm dětí. Přestože noviny psaly, že finanční vypořádání pro přeživší vězně koncentračního tábora v Letech je dostupné, tato žena nedostala ani korunu. „Bohužel, Dáša nám nikdy neopověděla. Její osobní poradce napsal, že bychom se měli s naším případem obrátit na vládní agentury, která se těmito věcmi zabývají. O několik týdnů později pozvala několik romských školáků na Hrad a ukázala jim, jak vypadá lepší život,“ píše v posledním odstavci stati: Václav Havel mě nenávidí. Úplně nakonec dopsal: „Spravedlnost nebyla výsledkem Sametové revoluce, ale vsadím se, že Havel to nikdy nepřipustí.“