„My, historici, se stále vyvíjíme. Nikdy nejsme schopni postihnout celou historii,“ posteskl si na samý úvod profesor Rychlík. 

Rusofobie je v kurzu

„S panem doktorem Voráčkem nás pojí dlouholeté přátelství. Je dobré, že se autoři knihy vystříhali jakékoliv stupidní rusofobie, která bohužel kolem nás je. A to mne jako slavistu, člověka, který se zabývá nejen Ruskem, ale také Ruskem, mrzí, že se lidé snaží Rusku vysmívat, hledat jen to negativní. Protože ve vztahu mezi jakýmikoliv národy a především těmi, které jsou zeměpisně blízko, jsou období, kdy jsou vztahy dobré, a zas období, kdy jsou vztahy diplomaticky řečeno méně dobré, jako tomu bohužel jsme svědky dnes.  A když jsou vztahy méně dobré, zase můžeme doufat, že se to časem obrátí a budou lepší,“ konstatoval optimističtěji Rychlík.

„Víme, že přístup do ruských archivů není právě nejsnazší a bohužel i archivní materiály, které například byly zpřístupněny v devadesátých letech, tak se dnes už zase zavírají.“

Nic není jednoduché…

„Chápu, že když kniha měla původně 1400 stran a bylo třeba ji seškrtat, aby měla tuším 850  nebo 900, tak by asi neunesla další rozšíření. Co by tam mělo být také zmíněno... vidím určitou mezeru zvláště v počátečním období,“ pokračoval profesor Rychlík. „Musíme si uvědomit, že vztahy mladého československého státu a Ruska v roce 1918 a zvláště pak v roce 1919, to primárně nejsou vztahy k sovětské vládě v Petrohradě a pak v Moskvě. Pokud se na věc podíváme nezaujatě, vidíme, že v Rusku tehdy existovaly dvě vlády, byla vlastně dvě Ruska. Ani jedna nemá nezpochybnitelnou legitimitu, ale objektivně řečeno, nulovou legalitu a legitimitu má vláda komisařů v Petrohradě, která se dostala k moci převratem, nikdo ji neuznával a ovládala malou část Ruska.“ Všeruská vláda, která byla ustavena mimochodem s pomocí legionářů v Ufě a pak v Omsku, byla vládou, která měla určitou legitimitu, protože podle Rychlíka vzešla z voleb ústavodárného Národního shromáždění.

Tato vláda, ještě před tím, než došlo k vojenskému převratu v Omsku, kdy se k moci dostává skupina ruských generálů v čele s admirálem Kolčakem, tak nepochybně legitimitu měla a tato vláda, jako první ze spojeneckých vlád, uznává nezávislost československého státu. „Dříve než Francie či Velká Británie. O tom se málo ví,“ zdůraznil Jan Rychlík. „Dokonce dříve než Spojené státy, které byly velice rezervované. Tato ruská vláda uznává odbočku české národní rady v Moskvě.  Mimochodem, v moskevském státním archivu je několik desítek kartonů korespondence mezi odbočkou československé národní rady v Rusku a vládou v Omsku. Je k tomu dokonce vydaná publikace. Já jsem se v devadesátých letech snažil, jestli by se nenašly nějaké zdroje, aby se to ofotografovalo, protože je to velice důležité... Ale peníze se nenašly a bohužel vzhledem k současné situaci už to asi nebude,“ posteskl si dále profesor a dodal, že ruští kolegové vydali před dvěma lety dva svazky dokumentů o československých legiích v Rusku.

Tajnosti tajných

„Tato vláda vyslala do Prahy svého diplomatického zástupce Farského, který ji zastupoval. Pak už neměl diplomatický status a živil se jako překladatel a v roce 1945 ho zatkla Smerš a jeho osud byl tragický. Oficiální verze byla, že při výslechu vyskočil z okna. Nu, víme, jak tajné služby nejen Sovětského svazu, ale jakéhokoliv státu občas zacházejí s vyšetřovanými,“ významně zamrkal profesor na četné auditorium.

„Byl tu zmíněn Sergej Alexandrovskij. Pracoval jako advokát v Moskvě v roce 1941, protože věk mu nedovoloval sloužit v armádě, tak vstoupil jako dobrovolník do moskevské domobrany. Upadl do německého zajetí, odkud utekl, byl partyzánem a když přešla fronta, byl zatčen, naprosto absurdně obviněn, že byl německým špionem a v srpnu 1945 byl zastřelen bez soudu komandem NKVD. V padesátých letech byl rehabilitován. Je to vynikající osobnost, která by si jistě zasloužila monografii.“