Česká ekonomika je prý ve velmi dobré kondici a nezaměstnanost téměř neexistuje. Co na to politikům odpoví svobodná matka na rodičovské dovolené, které marně vymáhá výživné pro dítě?

Byla by asi velmi jadrná. Jinými slovy, k čemu vám jsou dobrá výkonnost národní ekonomiky a nízká nezaměstnanost, když bojujete s vlastním rodinným rozpočtem?

Zanedbání povinné péče je v České republice druhým nejčastějším trestným činem. Zhruba polovina rodičů, víceméně otců, se vyhýbá placení výživného na vlastní děti. Dluží jim podle odhadů minimálně 13 miliard korun. Jak je ve vyspělé západní ekonomice možné, že spravedlnost neexistuje a rozsudek soudu je mnohdy jen cárem papíru?

Umím si to vysvětlit pouze chybou v systému. Normální to určitě není.

Částky výživného jsou přitom mnohými soudy přiznávány v symbolických výších, ze kterých není možné dítě uživit, zvláště má-li zdravotní problémy, brýle, rovnátka, zájmovou činnost. Proč se tak podle vás děje?

Co se týká výživného, tak to je opravdu kapitola sama pro sebe. Hlavní problém vidím v tom, že jeho výše není pevně daná. Existují pouze orientační a doporučující tabulky, nicméně rozhodnutí soudu je naprosto autonomní.

A pokud půjdeme dál, běžná výše výživného, soudě podle výpovědí žen v klubu, jsou dva až čtyři tisíce korun měsíčně. Pokud to znásobím dvěma (stejná povinnost matky), tak to vychází na čtyři až osm tisíc korun celkem.

Může mi někdo říct, jak si s tímto rodinným rozpočtem mám platit bydlení, živit sebe a dítě a zajišťovat mu veškerou kvalitní péči? To je naprostá absurdita. Mám tím na mysli, že v mnoha případech je sice výživné soudem nařízené, v lepším případě otec dítěte platí, ale pro reálný život to prostě nestačí.

(Poznámka redaktorky: Základní výše rodičovského příspěvku, který má pečujícímu rodiči – ať je to žena, nebo muž – nahradit ušlý výdělek ze zaměstnání po dobu péče o dítě, činí 3 800 Kč měsíčně. Více než deset let se jeho výše nezměnila!)

Ano, „v lepším případě“... V těchto dnech politici opět probírají téma exekucí – vážně s tím musejí matky dojít až tak daleko?

Většinou jde o případy otců, kdy platit nechtějí, soudní rozhodnutí ignorují, na trestní oznámení nereflektují, takže exekuce je posledním krokem, jak svobodná matka může výživné pro dítě získat. (Navíc ono to samotné trestní oznámení také nic příjemného není, protože jste v pozici, kdy se máte veřejně a priori stydět, jakého otce má vaše dítě.)

Vyplývá z toho, že děti jsou nechávány na holičkách i kvůli děravému právnímu systému, který leckdy nahrává protistraně. Tak proč podle vás politici otálejí s „institutem zálohovaného výživného“ (byť to měla vláda v programovém prohlášení), který by ochránil je a jejich matky před chudobou, když to nedokážou soudy? Děti a rodina na první místě – to slyšíme neustále, ale skutek utek?

Asi tak nějak, bohužel. Já myslím, že je to obecný problém „co člověk, to názor“ a v rámci politiky se to násobí. Připomeňme si různé cesty, kterými naši politici chtěli jít – od zálohovaného výživného přes myšlenku nepovažovat neplacení výživného za trestný čin, konče tím, že se vše vyřeší lepším pracovním prostředím pro matky.

Určitě to každý autor návrhu myslel dobře, ale osobně zastávám názor, že jediná reálná cesta je ta první, tedy zálohované výživné. A nechci tím vytvářet další (byť překlenovací) výdaj ze státního rozpočtu: zálohované výživné může být časově či jinými podmínkami omezené, ale hodně matkám samoživitelkám, respektive jejich dětem by to pomohlo v případech, kdy ani samotná justice není schopna nastolit spravedlnost.

Ukázka anonymizovaného statusu ze sociální sítě.

Při domlouvání rozhovoru jste uvedla, že jste „prototyp svobodné matky“. Co si pod tím máme představit?

Na první dobrou mě napadá nelogičnost označení „svobodná matka“, protože jako svobodná matka jste všechno, jen ne svobodná. Váš život se dostane na jinou kolej a neřešíte, co byste chtěla dělat, ale co musíte dělat.

Prototyp svobodné matky? Mám tím na mysli, že jsem sama s dcerou, otec není uveden v rodném listě, na dceru mi finančně nepřispívá a nestará se o ni. Jako smutný bonus moji rodiče již nežijí, takže dcera nemá podporu širší rodiny.

Ale pozor – nijak se nelituji, u mě to byla moje životní volba, myslím ta finanční autonomie. Patřím mezi ty „silné“ svobodné matky, tedy ty, které mají dvě práce... Finančně vše zvládám, dcera má vše potřebné a žijeme, myslím, na standardní společenské úrovni.

Ukázka anonymizovaného statusu ze sociální sítě.

Svobodné matky nelze paušalizovat. Jestliže já můžu být příkladem „silné“ svobodné matky, tak existují i ty „slabé“. Tím mám na mysli ženy, které pobírají sociální dávky a například s měsíčním rozpočtem 7 000 korun živí sebe a dvě děti. Mají za sebou zkušenost z azylových domů a zažily situace, kdy myslely, že to skutečně nezvládnou.

Znám příběh matky dvou dětí se smutnými prvky domácího násilí, která byla jeden den prostě vyhozena partnerem z bytu a jenom s igelitkou a dětmi hledala azylový dům, protože byla bez peněz a neměla kam jít.

Takové ženy mají můj hluboký obdiv, že se dokázaly dostat ze dna a jít dál. Chce to velkou vnitřní sílu.

Dělala jste anketu mezi dvěma tisícovkami matek, abyste zjistila, co je obecně nejvíc trápí. Co vše to tedy zejména je?