Již v roce 2006 byl přijat zákon č. 135/2006 Sb., na ochranu před domácím násilím. Je česká právní úprava nedostatečná, co se týče ochrany před domácím násilím?

Česká republika má v současné době naprosto dostačující právní úpravu ochrany před domácím násilím i před násilím jiného druhu. Postačí, když stávající legislativa bude používána, novou právní úpravu nepotřebujeme.

Jak si Česká republika stojí v oblasti rovnoprávnosti žen a mužů? Došlo v této otázce od revoluce k nějakému posunu, a pokud ano, hodnotíte jej pozitivně?

Česká republika byla jednou z prvních zemí, které při svém vzniku před sto lety postavení ženy legislativně zrovnoprávnily s muži. Společnosti chvíli trvalo, než se zrovnoprávnilo i faktické postavení žen. Dnes české ženy mohou dosáhnout na všechny posty, o které stojí. Naopak mají mnohé výhody ve srovnání s muži. Častěji dosáhnou na vyšší vzdělání a v mnohých oborech, dříve mužských, dnes najdeme mnohem více žen. Takovým příkladem je třeba justice. Jak lze zjistit například z publikace Moc krásy, kterou v loňském roce vydala Karlova univerzita, ženy mnohem častěji než muži dosahují vyššího vzdělání i postavení než jejich rodiče. O rovnoprávnost žen tedy žádnou obavu nemám.

V čem shledáváte přínos Istanbulské úmluvy?

V Istanbulské úmluvě žádné přínosy neshledávám. Pro naši zemi je to zbytečná mezinárodní úmluva, kterou jsme neměli podepisovat. Pevně věřím, že ji naši zákonodárci odmítnou ratifikovat.

Ohrožuje Istanbulská úmluva přirozené pozice žen a mužů? Zde je citace ze samotné úmluvy, kterou kritizoval europoslanec Tomáš Zdechovský: „Strany podniknou nezbytná opatření pro podporu sociálních a kulturních vzorců chování žen a mužů s cílem vymýtit předsudky, zvyky, tradice a další praktiky, jež jsou založeny na předpokladu podřízenosti ženy anebo na stereotypním pojímání rolí žen a mužů.“

Istanbulská úmluva je mnohem více dokument politický než právní. Na mnoha místech operuje s termínem „gender“, snaží se měnit tradice naší země a vztahy mezi muži a ženami. Oproti naší legislativě, která je postavena na rovnosti všech občanů a jedinců, zakládá privilegované postavení obětí domácího násilí, tedy vlastně přináší nerovnost. Ačkoliv proklamuje, že bojuje proti stereotypům, sama jiné stereotypy zakládá. Například staví na zásadě, že za násilí vždy může násilník, pomíjí však, že nejčastěji dochází k násilí mezi osobami blízkými a že ve společnosti se lidé vzájemně ovlivňují a na sebe reagují. Naivně také věří, že výchovou mužů se dá násilí zcela eliminovat. Zapomíná, že k násilí se většina jedinců uchyluje pod vlivem emocí a že emoce v mozku racionální složku vypínají.

Může Istanbulská úmluva oslabit institut rodiny?

Tvůrci Istanbulské úmluvy mají o rodině jiné představy než česká veřejnost, která v rodině vidí nejsilnější prvek, smysl života spatřuje v úplné rodině a neustále se snaží se k tomuto ideálu přiblížit, i když se jeho dosažení pochopitelně každému nepodaří. Dnešním trendem je naopak příklon k tradici, k rodině a ke sňatkům, zatímco Istanbulská úmluva tradiční rodinou opovrhuje a státu naopak přikazuje tyto tradice bořit.