Ke konci války se zvrhlý doktor kvůli blížící se Rudé armádě přemístil k českým hranicím. Údajně působil v koncentračním táboře v Žitavě. „Odtud do Chrastavy jezdil na selekci vězenkyň, byl tu třikrát,“ konstatuje Rous a upozorňuje na další záležitost týkající se tohoto válečného zločince. „Jak je známo měl oblibu ve dvojčatech. V osvětimském archivu jsem našel, že jedna dvojčata pocházela z Liberce. Chtěl bych dohledat osudy těchto konkrétních lidí,“ zmiňuje.  Německý lékař   SS  prováděl hlavně v Osvětimi morbidní a sadistické eperimenty. Ponořoval třeba vězně do vařících kotlů. Osobně poslal přes 400 tisíc lidí do plynové komory. Trestu unikl. „Jak dlouho zůstal v Žitavě, není známo,“ uvádí Rous. Mengele využil poválečného administrativního chaosu a utekl do Jižní Ameriky. Nedopadli ho ani lovci nacistů a zemřel až v roce 1979 v Brazílii.

Liberec nebyl osvobozen, válka skončila dřív

Útočiště zločince Mengeleho nedaleko Liberce na konci války nebylo náhodně. „Berlín byl semknutý ze dvou stran. Tady byla poslední výspa, kromě alpské pevnosti, kam se mohli podobní zločinci ukrýt. Liberec vlastně nebyl osvobozen, válka skončila dříve, než k němu došla fronta. Rudá armáda se zastavila kilometr za hranicemi v Habarticích,“ upozorňuje Rous. Do Liberce Rusové nejdříve přijeli do firmy Blaupunkt, kde za války pracovali francouzští zajatci. „Vybrakovali ji, takže vůbec nevíme, co se tam přesně za války vyrábělo,“ konstatuje historik. Liberec byl převzat do české správy až 11. května, a to ještě s obtížemi. „Obyvatelstvo je tak nepřátelsky naladěno, že tu nemůžeme zůstat přes noc,“ píše se ve zprávě první české jednotky, která do města dorazila. „Na noc se zase stáhli a museli poprosit o pomoc Rudou armádu, která se do té doby zajímala pouze o vybavení továren,“ sděluje Rous.

K nacismu se místní přihlásili velmi brzy

Vraťme se však trochu do historie. Současná stotitisícová krajská metropole bývala dlouho bezvýznamným městečkem. „Jeho boom začal na konci devatenáctého století, kdy se tu objevují první textilní fabriky. Poté se Liberec stal městem, kdy byla jedna textilka vedle druhé včetně centra. Gradací tohoto období se stala německo česká výstava v roce 1906,“ objasňuje. Přišla krize ve třicátých letech minulého století a hodně továren osiřelo. V Německu se k moci dostali nacisté. Na Liberecku s nimi místní německé obyvatelstvo ve velké míře sympatizovalo. „Bylo to způsobeno i sociálním napětím. Lidé se obecně v takovýhle případech přikloní vždy k tomu nejhoršímu,“ domnívá se. K nacismu v druhé polovině třicátých let inklinovali i místní továrníci. „Přišla druhá světová válka a co se nestalo. Dorazila nová vládnoucí garnitura berlínských nacistů. A místní podnikatelé, kteří na nacisty pragmaticky vsadili – podporovali je finančně i ve volbách -  ostrouhali. Nařídili jim co se bude kde vyrábět, vše se podřídilo válečné výrobě. Textilky nikoho nezajímaly, nastěhovaly se sem pobočky velkých německých firem,“ upozorňuje historik.

Z Liberecka se stala jedna velká zbrojovka. Vyráběli tu i sebevražednou střelu V1

„Liberecko bylo zaměřené na letecký průmysl, nejvýznamnější byla pobočka firmy Junkers, více na sever kolem Ústí nad Labem se zaměřovali na těžkou obrněnou techniku,“ uvádí historik Severočeského muzea v Liberci kde až do začátku září probíhá výstava Industriál války.  „Naším největším objevem a kuriozitou výstavy je, že se v Liberci dělali díly do rakety V1. Vypátrali jsme, že jediné letadlo na světě pojmenované po Liberci je pilotovaná střela V1 Reichenberg,“ vysvětluje. V Liberci se vyrábělo ve dvou továrnách. Za projektem znál mimojiné i úspěšný zachránce diktátora Mussoliniho ze zajetí Otto Skorzeny. Pilotovaná střela byla sebevražedná, šance na přežití byla jedna ke stu. I to byl nakonec jeden z důvodu, proč tento projekt Hitler zastavil.

Němečtí dělníci odešli na frontu. Nahradili je zajatci, děti a otroci z koncentráků

Jak postupovala válka, němečtí dělníci pracující v továrnách odcházeli na frontu a nahrazovali je zajatci. „Časem ani oni nestačili, nakonec začali využívat i čtrnáctileté a patnáctileté děti. Nakonec končí pobočkami koncentračních táborů, což byl úplně otrokářský systém,“ zdůrazňuje Rous. V továrnách začali chybět některé profese, třeba elektrikáři. „Půl roku před koncem války se vydala skupina esesáků z Rychnova do Osvětimi a prosili vedení tábora, aby přestali vyhlazovat elektrikáře a podařilo se jim jich získat třicet. Další podobná výprava přivezla dva. Tahali se s nimi přes celé Německo, tak byli pro ně cenní. Německo dojelo na naprostý nedostatek všeho,“ objasňuje.

Koncentrační tábory: Al Gablonz v Rýnovicích, v Rychnově i v Chrastavě

Velký koncentrační tábor byl na území dnešního Jablonce nad Nisou, v jeho dnešní městské části Rýnovice. Německy se jmenoval Al Gablonz. Koncentrákem prošlo 800 lidí, šest stovek zemřelo. Pracovali pro pobočku továrny Carl Zeiss Jena. Největší koncentrák byl v Chrastavě, živořila zde tisícovka Židovek z Čech, Polska, Dánska, Belgie a Francie. Ženy pracovaly v továrně Spreewerk, dělaly se tu rakety a letadla. „Úplně nejvýznamější na území naší republiky ale byl koncentrační tábor v Rychnově u Jablonce. Když postoupila východní fronta, přestěhovala se sem komandatura a stal se z něj kmenový koncentrační tábor, kdy byli ti nejvyšší šéfové,“ upozorňuje Rous.

Genocida Romů

Návštěvník libereckého Severočeského muzea kromě zmiňované výstavy Industriál války připravené podle knihy Ivana Rouse narazí na jiném místě na putovní výstavu Genocida Romů, kterou připravilo Muzeum romské kultury v Brně. Spolu s Židy byli právě Romové jedinými skupinami, které nacisté pronásledovali na základě jejich biologického původu rasy. „Počet romských obětí v Evropě se odhaduje na 300 až 500 tisíc. V případě českých moravských Romů jich bylo 90 procent vyvražděno, z 6500 se jich vrátilo 583,“ popisuje výstava. Romskou kapitolu má ve své knize i Ivan Rous. Objevil čtyři romský intenační tábory přímo na území Liberce. „Informace jsme získali i na základě výpovědi Romky, která dodnes žije,“ vysvětluje. Romy poté z Liberce transportovali do koncentračních táborů Osvětim, Buchenwald a Ravensbrück. Většina z nich nepřežila.

Zajateckých táborů bylo na severu Čech téměř šest stovek

V pohraničním pásu od Ústí nad Labem přes Liberec, Jablonec a Semilsko historici napočítali 593 zajateckých táborů, ještě více bylo táborů pracovních. Zajatci ze západní Evropy, třeba Francouzi a Italové měli mnohem volnější režim než Rusové. „Ti zažívali peklo podobné podmínkám v koncentrácích,“ uvádí historik. Podobně velké množství bylo i táborů pracovních.

Ve strachu se chovají lidé iracionálně

Na knize o táborech a válečné výrobě pracoval Rous tři roky. Setkal se s pamětníky, bádal v archivech. Proč se zaměřil hlavně na toto období? „Našel jsem historickou díru na trhu,“ vysvětluje s nadsázkou. A míní pokračovat a vyhledávat pamětníky této doby a zachycovat jejich vzpomínky. Druhé světové válce a nástupu nacismu předcházela velká hospodářská krize ve třicátých letech minulého století. I nyní se hovoří o krizi. Hrozí snad něco podobného? „Záleží jak se k tomu postaví ekonomové a politici. Jestli začnou současnou situaci řešit a nebo budou lidi strašit a stresovat. Protože ve strachu pak lidé dělají iracionální věci,“ domnívá se mladý historik a dodává. „Ve srovnání s utrpením v období druhé světové války teď vlastně žádná krize není.“

Ivan Rous
historik v Severočeském muzeu v Liberci
je kurátorem do konce září zde probíhající výstavy Industriál války
autor knihy Tábory a válečná výroba  - jde o souhrn v mnoha případech nezveřejněných poznatků o koncentračních, zajateckých, pracovních a dalších internačních táborech na Liberecku a okolí
Zabývá se i dějinami průmyslu
napsal i knihu Liberecké podzemí