Květen 1974. Před malým zděným domkem v pohraničí parkuje škodovka s pražskou poznávací značkou, za stavební míchačkou z Německé demokratické republiky leží kupa čerstvě koupených luxfer. Z přilehlé zahrady sem doléhají kvílivé tóny cirkulárky. To se pan Novák rozhodl, že připraví dřevěné fošny na nový plot.

Jeho manželka zatím skládá ve sklepě sklenice se zavařeným jídlem. Ve studni se už od rána pro partu místních zedníků chladí lahvová piva, na plotně se ohřívají párky. Je prvního května, Novákovi se vyhnuli „dobrovolné“ účasti v prvomájovém průvodu a stejně jako statisíce jejich spoluobčanů vyrazili na milovanou chalupu.

Zahrada u chalupy
Zahrada u chalupy lidem z měst slouží k pěstování vlastního ovoce a zeleniny. Zpátky domů si pak vezou „plody venkova“.

„K prudkému zájmu o chataření a chalupaření přispělo více faktorů. Zrušily se pracovní soboty, nemohlo se cestovat do ciziny a v pohraničí zůstalo množství domů po odsunutých Němcích. Díky rozvoji motorismu už navíc nebyl problém vyrazit na víkend z města a chalupy skýtaly vítanou možnost úniku před šedí normalizace,“ vysvětluje Petra Schindler-Wisten, vedoucí Centra orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, která se fenoménu českého chalupaření věnuje.

Punkové začátky
Listopad 2017. V krbových kamnech praská dřevo. Na stole leží čerstvě napečený štrúdl, ve vkusně zařízeném obývacím pokoji je přes venkovní plískanici útulno. Novákovi mají tentokrát netradiční hosty. Nad hrnkem pořádného „turka“ popisují badatelům, jak před čtyřiceti lety začali jezdit na chalupu. Přes počáteční ostych se atmosféra postupně uvolňuje, pan Novák později dokonce přidává i několik peprnějších historek z přestavby víkendového sídla.

V případě orální historie, tedy záznamu konkrétní události nebo určitého procesu na základě rozhovoru s pamětníkem, je zcela nezbytné navázat s dotyčným důvěrný vztah. Nejinak tomu bylo i v případě Petry Schindler-Wisten a jejího výzkumu chalupaření. „První rozhovory jsem natáčela v rámci své diplomové práce, kdy jsem to brala v podstatě pankáčsky. Vzala jsem si batůžek se svačinou, diktafon a v Jizerských horách jsem přepadávala tamní chalupáře,“ popisuje průkopnické období badatelka. Její zájem o problematiku výrazně ovlivnila i rodinná historie, dědeček koupil domek v Albrechticích už v šedesátých letech, výzkumnice sem s rodinou jezdí dodnes.

O vztazích mezi převážně víkendovými návštěvníky a původními obyvateli vesnic sepsala knihu O chalupách a lidech. Na základě desítek rozhovorů vytvořila Petra Schindler-Wisten komplexní obraz českého chalupáře nejen v době tuhé normalizace, ale i v předešlých a následujících dekádách. Všímá si i postupné renesance českého chalupaření v posledních letech, kdy se k této kratochvíli vracejí děti a vnoučata původních průkopníků s vlastními rodinami.

Nebýt jako skunk
České chalupaření, potažmo chataření je unikátní v celosvětovém měřítku. V zahraničí můžeme na takzvané druhé obydlí určené k rekreaci narazit v podobě norské hytte, švédské sommarstugy, vikendici v bývalé Jugoslávii nebo ruské dači. Ovšem zatímco v těchto případech se jednalo o exkluzivní možnost určenou především majetnějším vrstvám, v Československu si mohl chalupu dovolit v podstatě každý, pokud ji ovšem sehnal.

„V den, kdy se člověk rozhodne, že si postaví chatu, zjistí, že je vlastně poslední z domu a podniku, kdo ji ještě nemá. Že je popravdě nepovedený a méněcenný, asi jako skunk, u něhož se nevyvinuly pachové žlázy pod ocasem,“ glosoval tehdejší zájem veřejnosti publicista a zároveň vášnivý chalupář František Nepil.

Česká chalupa vynikala i vysokou mírou svépomoci a vynalézavosti, se kterou se tuzemští osadníci vyrovnávali s neduhy plánovaného hospodářství. Shánění stavebního materiálu a „melouchaření“ řemeslníků se brzy stalo jakýmsi národním sportem. Chalupáři dobyli i televizní obrazovky a filmová plátna. V roce 1975 vnikl dodnes mnohokrát reprízovaný stejnojmenný seriál, o dvanáct let později začala Československá televize pro víkendové kutily vysílat Receptář nejen na neděli. O soužití nově příchozích „lufťáků“ a starousedlíků vypráví oblíbený snímek Na samotě u lesa.

Dějiny lidí
Právě příběhy podobných „lufťáků“ a dalších jednotlivců nakonec skládají celistvý obrázek novodobých dějin. Ne vždy se ale daří k respondentům proniknout. Vědci nezřídka narážejí na jejich neochotu. Ta přitom nepramení ani tak ze snahy zamlčet nepříjemnou pravdu jako spíš z přesvědčení, že příběh pamětníka není pro „velké dějiny“ důležitý. Podle Petry Schindler-Wisten je to jeden z velkých mýtů, který se teprve v posledních letech daří vyvracet.

„Každý člověk má svým způsobem zajímavý příběh a je jedno, jestli jde o bývalého ministra, zdravotní sestru nebo chalupáře. Právě jejich jednotlivé příběhy dohromady utvářejí naše dějiny,“ připomíná jeden ze základních principů oboru.

Při práci se vzpomínkami a subjektivními pocity dotazovaných je samozřejmě nezbytné brát v úvahu úskalí metody. Respondent občas svoji roli v příběhu zveličuje, či naopak zbytečně upozaďuje, lidská paměť bývá chatrná, člověk si navíc svoje vlastní jednání idealizuje, nebo ho dokonce vědomě přikrašluje. Proto je podle badatelů nutné kriticky konfrontovat výpovědi zpovídaných s dalšími historickými prameny a zasazovat je do kontextu.

Velmi důležitá je i etická stránka věci – výzkumník by měl mít stále na paměti, že nemá dotyčného soudit, ale na základě jednotlivých střípků jeho životních osudů vystavět co nejvěrnější obraz doby.

Neděle 5. května 1974. Po pár dnech na chalupě Novákovi balí na cestu zpátky. Paní domu ještě sbírá ze zahrady trsy šeříků, dětem se budou o několik dní později hodit do školy na oslavy Dne osvobození Československa Sovětskou armádou. Nezbývá než zavřít okenice, zamknout a vyrazit žít dál svůj životní příběh. Ten, o kterém jednou budou vyprávět vědcům na diktafon. Na příkladu orální historie se totiž jasně ukazuje, že dějiny zůstávají především dějinami lidí.

Tento článek i další zajímavé texty najdete v časopise A / Věda a výzkum, který vydává Akademie věd ČR.