Se zástupci sdělovacích prostředků se vydal na zvláštní jízdu 14. března 1939 z Prahy do Pardubic. Trať tehdy urazil za obdivuhodných 68 minut. Dnes tuto trať urazí expresy za 52 minut. Rychlíky tažené elegantními parními lokomotivami „mikádo“ řady 387.0 tehdy potřebovaly na stejnou trasu skoro jeden a půl hodiny. Stříbrný šíp tak při své předváděcí jízdě novinářům demonstroval svou hlavní přednost, pro kterou měl být nasazen na důležité expresní vlaky – rychlost.

ČSD v čele motorizace železnic

Československé státní dráhy (ČSD) patřily v meziválečném období k průkopníkům motorizace železniční dopravy. Do roku 1939 si železniční podniky v Československu objednaly přes 600 motorových vozů různých typů od úzkorozchodných a lokálkových kolejových autobusů až po rychlíkové čtyřnápravové motorové vozy přezdívané pro svůj modro-krémový nátěr „Modré šípy“. V roce 1936 uvedly ČSD do provozu dva velmi rychlé aerodynamicky kapotované motorové vozy „Slovenská strela“, které mohly jezdit rychlostí až 130 km/h. V roce 1938 dosáhly mezi Prahou a Bratislavou rekordní cestovní rychlost 92 km/h překonanou teprve po roce 2000. Cesta mezi oběma městy tehdy trvala 4 h. 18 minut.

„Slovenská strela“ byla nebývale komfortní a rychlá, měla však jeden zásadní nedostatek. Jednalo se o jediný motorový vůz s kapacitou pouhých 72 míst, které byly nezřídka vyprodány. ČSD tak přemýšlely o zavedení dalších rychlých motorových expresů, které by nabídly větší počet míst. K tomu ale potřebovaly nové motorové vozy, ke kterým by bylo možné připojit další vozy.

V roce 1938 tak vznikl motorový vůz, který měl tyto požadavky splnit. Měl navrženou, podobně jako „Slovenská strela“, aerodynamicky řešenou skříň ovšem doplněnou o klasické nárazníky a spřáhlo, což by umožnilo připojit další vagóny. Maximální rychlost byla navržena na 130 km/h, ale protože se ukázaly brzdy prototypu jako málo účinné, byla mu rychlost omezena na 90 km/h. Tomu odpovídalo i „kryšpínovo“ označení vozu používané u ČSD M 260.0.