MUDr. Jaroslav Feyfar vášni pro fotografování propadl počátkem 20. století. Pořídil si několik přístrojů a užíval formátů 13 × 18, 18 × 24, 9 × 18 a občas také 30 × 40 cm (!). Mohutný fotoaparát a těžké skleněné desky ho pak provázely snad na všech cestách. Zůstal sice fotoamatérem, ale dokázal zastínit i mnohé profesionály. Měl znamenitý smysl pro kompozici, dobře vycítil jedinečnost okamžiku, či naopak zevšeobecňující význam určitého pohledu. Zachytil jilemnické náměstí v plné parádě slavností, interiér kostela, Zvědavou uličku s povozem taženým kravami, senoseč na Kozinci, horské chalupy (zpravidla s figurami), nádheru horských údolí stejně jako malebné křivky horských velikánů. Snímek jilemnické Zvědavé uličky patří spolu s řadou dalších ke klenotům české fotografie přelomu 19. a 20. století.

Pan doktor měl nespornou výhodu – na rozdíl od místních profesionálních fotografů se nemusel ohlížet na komerční zájmy, a fotografoval tak místa i scény, jež by se na trhu jen stěží uplatnily. Čas přidal snímkům další neobyčejně cennou hodnotu – hodnotu skvělého historického dokumentu. Feyfarova fotografická vášeň vytrvala zhruba pět let, pak musela ustoupit jiným zálibám. Ale i tak dokázala krátká perioda vytvořit dílo, před nímž se dodnes s úžasem skláníme.

Přestože otec Jaroslav velmi dobře fotografoval, svého syna bezprostředně neovlivnil. Vrchol jeho umění spadá totiž ještě do doby před Zdenkovým narozením a v době, kdy syn dospíval, se již Jaroslav fotografii nevěnoval. A tak se asi nejvýznamnějším počinem rodičů na budoucí cestě fotografa stal dárek za úspěšnou maturitu – kvalitní fotoaparát. Zdenko Feyfar dnes nepochybně patří ke klasikům umělecké fotografie. Krkonoše v umělci získaly pokorného portrétistu s nevšední znalostí jejich náladové tváře – od monumentálně dramatického vzepětí bouří až po laskavé zklidnění prvního jara, od téměř strašidelných figur zaváté kleče až po něžné krajkoví devětsilu či hořce.

Feyfarovi bylo na hony vzdáleno úsilí o snadný vnější efekt, tak častý v mnoha současných snímcích. Jeho niterné poctivé hledání nabízí i poctivé odpovědi. Když se díváme na sametovou krásu koniklece jarního či na trochu hromotluckou ztepilost kýchavice lobelovy, nikdy nezapochybujeme, že jsme v Krkonoších. Umělec totiž zná genia loci, zná zdejší kořeny a tato znalost tvoří samozřejmou, byť na první pohled možná nenápadnou součást jeho výpovědi. Charakteristické linie Kotle, Krkonoše a Žalého byly v Krkonoších pro Feyfara tímtéž, co v Praze Hradčany a Karlův most. Krkonoše a Praha, dvě Feyfarovy lásky, jež se o něj sice celý život přely, ale obě se právě jeho prostřednictvím navzájem pozoruhodně obohacovaly a činily jeho citlivý pohled ještě pozornějším.

Výstava bude otevřena denně mimo pondělí od 8 do 12 a od 13 do 17 hodin do 31. srpna 2018.