Ďáblický hřbitov se stal středem zájmu historika Michala Louče, který ve středu společně s dalšími představiteli města a ÚSTR představil veřejnosti publikaci „Ďáblický hřbitov. Místo paměti druhého a třetího odboje“ v prostorách Staroměstské radnice. Na vypracování této studie se shodli radní pražští radní už v loňském roce a na uskutečnění projektu se město dohodlo s ÚSTR.

„Mám velkou radost z dokončené studie o novodobé historii druhého největšího hřbitova v Praze. Na tento krok navážeme společně se Správou pražských hřbitovů vypsáním architektonicko-umělecké soutěže o návrh k úpravě Čestného pohřebiště. Věřím, že návrhy budou reflektovat propojení s dějinami dvacátého století a současně navážou na hodnotné prvky tohoto výjimečného hřbitova. Realizací vítězného návrhu splatíme dluh, který místu i lidem zde pohřbeným dlužíme,“ uvádí radní hl. m. Prahy pro oblast sociální politiky Milena Johnová.

„Publikace vychází při příležitosti šedesátého výročí konce pohřbívání do společných hrobů na Ďáblickém hřbitově. Mou snahou bylo zaplnit i některé bílá místa v našich znalostech tohoto tématu. Kniha například obsahuje zpřesněný seznam zde pochovaných vězňů, včetně vězňů politických. Některé z nich představí krátké medailonky. Pozornost jsem věnoval i pietní úpravě celého pohřebiště z devadesátých let a jejímu srovnání se soudobým stavem historického poznání,“ přibližuje obsah studie historik Michal Louč.

Ďáblický hřbitov byl vystavěn v letech 1912–1914 v kubistickém slohu. Za druhé světové války na něm byly tajně pohřbívány ostatky obětí a odpůrců nacismu, včetně řady příslušníků paradesantních výsadků. Mezi ostatky osob, k nimž se nikdo nehlásil, i ostatky z patologických ústavů, sebevrahů nebo dětí zemřelých při porodech. Po skončení války byla do společných hrobů ukládána těla německých vojáků, kolaborantů a dalších osob německé národnosti. Mimo jiné se jednalo o konfidenta gestapa Karla Čurdu nebo protektorátního ministra Emanuela Moravce.

Po roce 1948 bylo do šachet na tomto hřbitově tajně pohřbeno množství odpůrců a obětí komunistického režimu. Kniha uvádí seznam 250 osob pochovaných do společných hrobů – zejména retribučních, kriminálních, politických vězňů a dále dětí. Prameny dokládají 108 politických vězňů a vězeňkyň, nejčastěji popravených v první polovině 50. let či zemřelých v Pankrácké věznici. Mezi nimi lze najít například faráře Josefa Toufara (jehož ostatky byly v červenci 2015 převezeny zpět do Číhoště a slavnostně uloženy do hrobu) a matku bratří Mašínů Zdenu Mašínovou. Na pohřebišti jsou však uloženy i ostatky kriminálních vězňů či strůjců komunistických represí. Pohřbívání do společných hrobů na hřbitově skončilo v roce 1961. Široká veřejnost se o existenci pohřebiště dozvěděla až po roce 1989.