Stanovisko dále zmiňuje poslední studie, podle kterých hladina neutralizačních protilátek koreluje s rizikem nákazy. Měření neutralizačních protilátek by šlo sjednotit podle standardu WHO, a určitou hladinu pak považovat za protektivní. Ve většině laboratoří které toto měření provádí ovšem standardizované není, a absolutní hodnoty jsou proto vzájemně neporovnatelné. „Tato měření sloužila zatím spíš pro výzkumné účely. V budoucnu možná význam pro vydávání certifikátů mít mohou, ale v takové situaci zatím nejsme,” vysvětluje vedoucí skupiny Petr Smejkal.

Stanovisko navíc upozorňuje na rozdíl mezi měřením neutralizačními protilátkami a jinými typy měření: „Komerčně nejrozšířenější způsoby pro měření specifických protilátek (např. rychlotesty) nejsou kvantitativními testy. Neumožňují tak stanovení hladiny protilátek. Řada dalších testů prováděných v laboratoři neumožňuje rozlišení mezi protilátkami postinfekčními a postvakcinačními.“  Skupina vysvětluje, že uznání libovolné naměřené koncentrace celkových protilátek jako ekvivalentu dokončeného očkování by v kontextu “zelených” certifikátů vedlo k paradoxní situaci, kdy rychlejší cestou k získání certifikátu, než dokončené očkování, by bylo měření protilátek již po první dávce vakcíny. Přitom výzkum jasně prokazuje, že ochrana po podání první dávky u dvoudávkových vakcín je výrazně nižší, než po podání obou dávek. Přitom ochrana po první dávce proti novým variantám viru není zdaleka tak účinná jako kompletní schéma.

Pozornost ve veřejné diskusi budí otázka vakcinace po prodělané nemoci. Stanovisko skupiny k tomu s odkazy na odbornou literaturu shrnuje stávající výzkum tak, že imunizace po prodělané nemoci je bezpečná a může mnohonásobně zvýšit hladinu ochranných protilátek. „Podle současného výzkumu první dávka vakcíny při již existující imunitě výrazně zvyšuje hladinu neutralizačních protilátek a pravděpodobně dále zvyšuje ochranu před reinfekcí novými variantami koronaviru. Očkování první dávkou vakcíny je proto vhodné i po prodělání infekce. Žádný regulatorní orgán nedoporučuje se v takovém případě neočkovat.” K omylům ve veřejné diskusi člen skupiny Jan Kulveit podotýká: „Část lidí může mít pocit, že když je něco přírodní, je to vždy lepší, takže třeba přirozená imunita je určitě lepší než imunita po očkování, a očkovat je se zbytečné. Taková úvaha je ale spíš příkladem naturalistického klamu. Dostupná data nasvědčují spíš tomu, že imunitní systém je po kombinaci očkování a nemoci připraven na nové varianty viru lépe.”

Zároveň z výzkumu plyne, že imunita po kombinaci infekce a jedné dávky vakcíny je podle všeho v průměru srovnatelně nebo možná lépe ochranná než po běžném dvoudávkovém schématu s kratším rozestupem. „Stojí proto za zvážení v takových případech druhou dávku významně odložit a považovat osoby s prodělanou nemocí a jednou dávkou vakcíny za plně imunizované“, uvádí stanovisko.

Z pohledu nákladů a přínosů má podle MeSES zjišťování protilátek potenciálně význam u pacientů s potlačenou imunitou (imunosuprimovaných), kde lze uvažovat o podání dodatečné (booster) dávky. Plošné zjišťování protilátek se ale v kontextu vakcinace v současné době zdá zbytečné a neefektivní. Cena standardizovaných testů neutralizačních protilátek výrazně převyšuje cenu vakcín, přičemž potenciální zjištění přítomnosti protilátek není kontraindikací očkování.