Věc Z proti České republice se týkala nedostatečné reakce státu na tvrzené sexuální zneužívání stěžovatelky římskokatolickým knězem. Mělo k němu dojít v letech 2008–2009, kdy byl tento kněz vedoucím její diplomové práce na teologické fakultě a zároveň jejím zpovědníkem. Orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že jednání kněze nenaplňuje znaky žádného trestného činu podle tehdy platné úpravy, tj. trestního zákona účinného do konce roku 2009. Věc byla proto odložena.

Dle štrasburského soudu nicméně příslušné orgány náležitě nezohlednily konkrétní skutkové okolnosti dané věci. Nevzaly v potaz, že byť stěžovatelka s jednáním kněze nevyjádřila nesouhlas během předmětných skutků, sdělila mu ho po nich, a to dokonce opakovaně. Nezabývaly se tím, že stěžovatelka mohla mít důvody, proč zůstat pasivní, jelikož dotyčný byl vůči ní v pozici autority. Nezkoumaly, zda v důsledku toho, že jí ještě jako nezletilou sexuálně zneužil jiný kněz, netrpí posttraumatickou reakcí. Neprobádaly ani možné aspekty její zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na podezřelého.

Policie i státní zastupitelství se pouze omezily na konstatování, že stěžovatelka byla v dané době dospělá, svéprávná a netrpěla žádnou nemocí znemožňující jí vyjádřit svoji vůli, aniž by dostatečně objasnily její duševní stav a to, zda s jednáním kněze skutečně souhlasila. Navíc stěžovatelka neměla možnost obrátit se na soudní orgán.

Dle štrasburského soudu tím stát nenaplnil svůj pozitivní závazek účinně stíhat všechny nekonsenzuální sexuální akty plynoucí z článku 3 Úmluvy (zákaz špatného zacházení) a článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého života). Soud však zároveň poukázal na to, že stávající česká právní úprava, a to zejména trestní zákoník účinný od roku 2010 a navazující judikatura Nejvyššího soudu, podle všeho představují přiměřenější reakci státu v této oblasti.