Oproti minulosti se hlavní problémy přesunuly směrem k systému řízení a způsobu rozdělování dotací. Jde například o nejasné cíle, nedostatečné hodnocení přínosu vyplacených peněz nebo o chyby v systému kontrol příjemců. Tyto problémy představují výrazné riziko, že rekordní objem peněz, který ČR získá z EU na Národní plán obnovy, nepřinese očekávaný výsledek při restartu ekonomiky po pandemii.

„Nejsme v situaci, kdy si můžeme dovolit kofinancovat projekty, jejichž přínos není jasně měřitelný a doložitelný. Ten, kdo to myslí skutečně vážně se stabilizací veřejných financí, musí začít u efektivity vynakládaných prostředků, a to včetně těch evropských,“ uvedl prezident NKÚ Miloslav Kala.

V rámci zmíněných 10 kontrol zaměřených na rozdělování peněz z EU popsal NKÚ 354 kontrolních zjištění, ve kterých objem nedostatků přesáhl 15,5 miliardy korun. V minulosti kontroloři naráželi více na nedostatky typu podezření na podvodné jednání, chyb při zadávání veřejných zakázek nebo proplácení nezpůsobilých výdajů. V současnosti častěji poukazují na nedostatky v nastavení a fungování řídicích a kontrolních systémů nebo stanovování nekonkrétních a neměřitelných cílů dotačních programů. Stát také často nemá přehled o tom, jaké jsou skutečné potřeby v oblastech, do kterých směruje dotační prostředky. V řadě případů také nemá podle čeho hodnotit, co podpořené projekty přinesly. Jedná se přitom o problémy, na které NKÚ poukazuje dlouhodobě.

ČR má od EU získat na Národní plán obnovy rekordní částku 179 miliard korun, které mají pomoci restartovat zemi po pandemii a pomoci jí čelit řadě výzev, které před ní stojí, ať už jde o investice do infrastruktury, zmírnění dopadů klimatické změny, digitalizaci státu, nebo změny v sociální a zdravotní oblasti a další. Zmiňované nedostatky při rozdělování peněz z EU však podle NKÚ ukazují, že dotace nemusí vždy přinést očekávané výsledky.

Za problematické považuje NKÚ i to, že se do konce roku 2022 nemusí ČR podařit rozdělit nejméně 70 % z částky vyčleněné na Národní plán obnovy. V obou předchozích programových obdobích se totiž ukázalo, že ve srovnání s ostatními zeměmi EU zaostávala ČR v rychlosti uzavírání právních vztahů s příjemci. Navíc se v ČR potýkáme s neúměrně dlouhými lhůtami pro vydání stavebních povolení, lze proto předpokládat, že velké infrastrukturní projekty se nepodaří včas připravit a zahájit tak, aby byly ukončeny do roku 2026.