Nejvyšší správní soud zejména nevyhověl stížnostní výtce, že Krajský úřad Středočeského kraje, jakožto odvolací správní orgán, měl posuzovat zákonnost podkladů stavebního povolení podle předpisů účinných v době vydání tohoto stavebního povolení (18. 1. 2013), nikoliv v době rozhodnutí o odvolání (26. 6. 2015). Nejvyšší správní soud upozornil, že rozhodování správního orgánu podle procesního práva účinného v době řízení vyplývá z povahy správního procesu. Navíc přechodné ustanovení zákona č. 39/2015 Sb., který zákon o posuzování vlivů na životní prostředí s účinností od 1. 4. 2015 novelizoval, jasně požadují, aby se na neskončená navazující řízení, kterým je i stavební řízení v této věci, vztahoval zákon o posuzování vlivů na životní prostředí ve znění od 1. 4. 2015. Tato novela tedy ve vztahu k neskončeným řízením navazujícím na posuzování vlivů na životní prostředí působí zpětně, avšak nezakládá nepřípustnou pravou retroaktivitu zákona, jak bylo namítáno v kasační stížnosti.

Nyní je na Krajském úřadu Středočeského kraje, aby zhojil vadu stavebního povolení, tj. aby v rámci navazujícího řízení vycházel z podkladového závazného stanoviska o posouzení vlivů záměru na životní prostředí, které bude splňovat požadavky zákona č. 100/2001 Sb. ve znění účinném v době jeho rozhodnutí.

Informace k rozsudku ze dne 6. května 2016, sp.zn. 10 As 250/2015; celý rozsudek zde.