Doc. Ošťádal i Univerzita Karlova podali žalobu na nečinnost podle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, jíž se domáhali, aby městský soud vydal rozsudek, jímž uloží žalovanému, aby rozhodl ve věci jmenování doc. Ošťádala profesorem. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2016, č. j. 10 A 186/2015 - 83, jejich žalobu zamítl. Žalobci proti němu podali kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud dnes zamítl rozsudkem, v němž se plně ztotožnil se závěry městského soudu.

Nejvyšší správní soud vyšel z dosavadní judikatury ke vztahu žaloby proti rozhodnutí, žaloby proti nečinnosti a žaloby proti nezákonnému zásahu a připomněl, že nečinnost by mohl městský soud shledat pouze tehdy, pokud by prezident republiky skutečně zůstal nečinným, tedy nevydal žádné rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního, ať už formálně bezvadné či vadné, ať řádně doručené či nikoli. Předmětem řízení o tvrzené nečinnosti při jmenování doc. Ošťádala profesorem tedy nebyla a nemohla být otázka, zda jej prezident republiky jmenovat měl či neměl a jak mělo formálně vypadat rozhodnutí o případném nejmenování.

Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem městského soudu, že prezident republiky nečinný nebyl, neboť o návrhu zjevně rozhodl, o čemž svědčí dopis ze dne 19. 1. 2016. V něm je jasně vyjádřený projev vůle prezidenta republiky nejmenovat doc. Ošťádala profesorem, přičemž byl adresován ministryni školství, mládeže a tělovýchovy, tedy tomu, komu podle zákona o vysokých školách přísluší předat prezidentu republiky návrh na jmenování profesorů.

Nejvyšší správní soud se dále podrobněji vyjádřil k námitce stěžovatelů, že ve skutečnosti žádné negativní rozhodnutí ve smyslu § 65 soudního řádu správního vydáno nebylo, neboť takové prezidentovo rozhodnutí nebylo ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy kontrasignováno, tedy spolupodepsáno předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády. Nejvyšší správní soud připomněl, že rozhodnutí prezidenta republiky nevykonat své pravomoci vyjmenované v čl. 63 odst. 1 a 2 Ústavy, včetně rozhodnutí nejmenovat profesorem osobu navrženou na jmenování příslušnou vysokou školou, nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády.

„Teprve tím, že prezident vykoná své pravomoci podle čl. 63 Ústavy, tedy například sjedná či ratifikuje mezinárodní smlouvu, pověří či odvolá vedoucího zastupitelské mise, vyhlásí volby do některé komory Parlamentu, udělí amnestii či jmenuje generály, soudce či profesory, vyvolá natolik závažné důsledky nejen v právech a povinnostech dotčených osob, ale i ve fungování právního a politického systému republiky a jejích orgánů či v jejích mezinárodních vztazích, že je potřeba, aby za tento výkon jeho pravomoci nesla vláda ústavně politickou odpovědnost. Prezidentovo rozhodnutí nevykonat tyto jeho pravomoci naopak sice může být vnímáno úkorně těmi, kteří očekávali, že je vykoná, obvykle však nevyvolává zásadní ústavně politické důsledky, s nimiž by musela být svázána odpovědnost vlády,“ uvedl k rozsudku soudce zpravodaj v dané věci Pavel Molek.

Pokud tedy vláda projeví vůli kontrasignovat rozhodnutí prezidenta republiky o jmenování navržených profesorů a prezident republiky následně rozhodne, že konkrétního navrženého profesora nejmenuje, je výsledkem negativní rozhodnutí o nejmenování profesora. Takové negativní rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 soudního řádu správního, aniž by i ono muselo být kontrasignováno předsedou vlády nebo jím pověřeným členem vlády.

Informace k rozsudku ze dne 2. března 2017, sp. zn. 7 As 242/2016. Celý rozsudek zde.

Nejvyšší správní soud současně rozhodl o kasační stížnosti Doc. Ošťádala a Univerzity Karlovy (dále žalobců) podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 10. 2016, č. j. 10 A 174/2016 - 28, kterým tento soud odmítl jejich žalobu proti rozhodnutí prezidenta republiky o nejmenování doc. Ošťádala pro opožděnost. Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, a to z důvodu vady řízení před tímto soudem, která mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí žaloby.

Žalobci v řízení o žalobě uváděli jako datum doručení žalobou napadeného rozhodnutí den 26. 9. 2016, městský soud však dospěl k závěru, že datem určujícím počátek běhu lhůty pro podání žaloby byl již den 4. 7. 2016. Městský soud žalobcům (a přiměřeně i žalovanému prezidentu republiky) v rozporu s judikaturou Nejvyššího správního soudu neumožnil, aby ke svým tvrzením obsaženým v žalobě týkajícím se okamžiku doručení žalobou napadeného rozhodnutí předložili důkazy nebo alespoň navrhli provedení takových důkazních prostředků, které by jejich tvrzení o včasnosti podané žaloby svědčily, resp. vyvrátily pochybnosti městského soudu o této otázce.

Nejvyšší správní soud zavázal městský soud, aby dal žalobcům prostor vyjádřit se v řízení o žalobě k okolnostem doručování napadeného rozhodnutí, na základě toho pak zvážil provedení dokazování, a teprve poté znovu posoudil otázku včasnosti podané žaloby.

NSS ve svém rozsudku nijak nepředjímá, jak měla být otázka včasnosti podané žaloby vyřešena, v případě ale, že městský soud dospěje k závěru o její včasnosti, bude se jí muset meritorně zabývat.

Informace k rozsudku ze dne 2. března 2017, sp. zn. 1 As 288/2016. Celý rozsudek zde.