U dětí s kombinovaným postižením se intelektové a tělesné postižení pojí s dalšími znevýhodněními, ať už jde o zrakové, sluchové nebo například řečové. Proto potřebují při vzdělávání vysokou mírou podpory, například v podobě vlastního asistenta pedagoga (jeden asistent na jedno dítě) nebo kompenzačních pomůcek. Vyhláška č. 27/2016 Sb. od ledna 2020 ale financování takovéto intenzivní formy podpory ve speciálních školách neumožňuje. Hradit ji totiž mají speciální školy přímo z přiděleného rozpočtu. Ten ale většinou nestačí.

„Máme informace, že některé speciální školy požadují, aby asistenty platili dětem přímo rodiče. Někdy jsou dokonce zákonní zástupci dětí s kombinovaným postižením nuceni k domácímu vzdělávání. Tento stav ovšem odporuje jak školskému zákonu, tak Úmluvě o právech osob se zdravotním postižením,“ upozorňuje zástupkyně veřejného ochránce práv Monika Šimůnková, které ombudsman svěřil agendu práv lidí s postižením.

„Paradoxem je, že pokud by se dítě se stejným postižením vzdělávalo v běžné - například své spádové - škole, na potřebnou personální a finanční podporu by dosáhlo,“ vysvětluje Šimůnková a dodává, že poradní orgán se na svém prvním letošním zasedání jednomyslně shodl, že by mělo dojít ke změně sporné vyhlášky a pravidla by se měla vrátit do podoby platné před začátkem roku 2020.

Systémové nedostatky řeší zástupkyně veřejného ochránce práv také v oblasti vzdělávání žáků s hlubokým mentálním postižením dle § 42 školského zákona. Tyto děti nejsou žáky žádných škol. Jejich vzdělávání zabezpečují speciálně pedagogická centra v domácím prostředí. Ani hluboké mentální postižení by ovšem nemělo děti automaticky vylučovat ze vzdělávání v kolektivu. Podle Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením je totiž Česká republika povinna zajistit všem žákům přístup k začleňujícímu vzdělávání.

Koncem března diskutovali o této problematice právníci ombudsmana se zástupci krajských úřadů, Ministerstva školství, České školní inspekce a speciálně pedagogických center, která vzdělávání dětí s hlubokým mentálním postižením zabezpečují. Věnovali se například potřebě dostatečné metodické podpory a výukových materiálů nebo absenci kontrolního mechanismu v systému vzdělávání dětí s hlubokým mentálním postižením, stejně jako i otázce financování a personálního zabezpečení speciálně pedagogických center.

„Z reakcí účastníků je zřejmé, že současná praxe ve vzdělávání dětí s hlubokým mentálním postižením je nevyhovující a roztříštěná. Jako stěžejní se ukázala zejména potřeba užší mezirezortní spolupráce," shrnula Šimůnková. Zástupkyně ombudsmana počítá s tím, že postřehy odborníků využije pro doporučení v oblasti vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami. O této problematice také jednala s ministrem školství Petrem Gazdíkem, který je připravený situaci systematicky řešit.