I když to pak ministr Pelikán následně dementoval na svém Twitteru, u široké veřejnosti zůstal jen daný mediální obraz a mezi dlužníky způsobil lavinu otázek a zmatku.

„Tato mediální nepřesnost způsobila bouři u laické i odborné veřejnosti. Zaznamenali jsme větší nápor lidí, kteří se začali obracet na Asociaci pro oddlužení a začali se informovat o tom, jak to tedy vlastně je. Tyto mylné informace navíc rozpoutaly mezi členy Asociace pro oddlužení celou řadu odborných otázek,“ uvedl JUDr. David Vozák, předseda představenstva Asociace pro oddlužení.

První skupina dlužníků, jejichž situace je skutečně zoufalá a za současných podmínek v podstatě nemá řešení, zahlédla světlo na konci tunelu a začala se těšit na lepší život. Druhá skupina dlužníků to interpretovala tak, že „proč se snažit, stejně nám to stát odpustí“.

Ve třetí skupině, většinou „neexekučně“ zadlužené veřejnosti, pak nastoupil pocit zmaru a znechucení z toho, že se je stát opět snaží podvést, respektive bude na jejich úkor preferovat méně zodpovědnou část obyvatelstva.

U odborné veřejnosti se pak začalo diskutovat, od vážně myšlených úvah a rozborů na téma ústavnosti či neústavnosti, až po znechucené reakce typu „je to výzva k tomu, aby se zadlužili všichni a nikdo nic neplatil“.

Žít na dluh je dnes normální!

„V České republice je situace okolo dluhů opravdu zoufala. Dlužníkům jejich dluhy narostly do nadnebeských výšek. Není výjimkou situace, kdy si lidé půjčili cca 200 – 300 tis. a po navýšení o nejrůznější penále, pokuty, úroky, poplatky, náklady exekutorů, atd. dluží mezi jedním a dvěma miliony,“ uvádí jeden z členů Asociace Ing. Miloš Sivák, který je současně i ředitelem webu Věci finanční.

Podobný nárůst dluhů je zarážející a je pravou příčinou dnešního neradostného stavu.

„Často se jedná o skupiny obyvatel, u nichž je předem jasné, že úvěry nemohou splácet řádně a včas, popř. je nemohou splácet vůbec. Konkrétně starobní důchodci, invalidní důchodci, dlouhodobě nezaměstnaní, sociálně vyloučení, apod. U těchto skupin by měla především nastoupit mnohem větší odpovědnost úvěrujících.“

Věřitelé si téměř nic neověřují, anebo jen velmi formálně, nutí lidem půjčky horem dolem. Následně jim vyhrožují, půjčky zesplatňují a přiráží k nim astronomické úroky.

Podle Siváka se jedná jak o nebankovní instituce, tak často i o banky, jejichž pracovníci mají plán prodeje karet a malých spotřebitelských úvěrů.

U takovýchto případů by skutečně stálo za úvahu snížit dnešní zákonnou hranici pro oddlužení, ze 30% např. na 10%. Nesmělo by to ovšem být plošně, měla by být splněna určitá, v zákoně nastavená kritéria, a o jejich splnění by měl rozhodovat soud. Není myslím žádoucí odpouštět dluhy zcela. A to jak z praktických, tak i morálních důvodů.

Další a další rizika

A jsou tu další rizika, na které upozorňuje i JUDr. David Vozák, předseda představenstva Asociace pro oddlužení a jednatel oddlužovací společnosti Abivia. „U většiny ostatních dlužníků by situace, kdy by bylo možné nezaplatit z dluhů nic či téměř nic, znamenala jen ztrátu motivace jakkoli se o vyrovnání svých závazků snažit,“ uvádí Vozák.

Většina z nich totiž nemá žádný majetek a tzv. jim není co vzít. Přesto jsou schopni z nezabavitelného minima žít, a ještě alespoň něco splácet. U nich by rozhodně nebylo namístě odpouštění dluhů a možnost odpuštění 70% dluhů je více než dostatečná.

Spíše se nabízí otázka, zda je nutné stanovovat maximální hranici nezabavitelných příjmů na cca 9 tis. Kč. Do dluhů se totiž dostává stále více osob s poměrně vysokými příjmy. U nich je pak vysoká srážka často signálem ke změně zaměstnání tam, kde je možné získat peníze bokem, popř. přestat chodit na přesčasy.

Velice častým výsledkem pak je snížení platu a snaha vydělat peníze jiným způsobem tak, aby bylo možné uživit rodinu a neživořit. Časté jsou i případy, kdy lidé stojí zcela mimo oficiální ekonomiku a vydělávají pouze „na černo“. K tomu berou jen dávky v hmotné nouzi, popř. příspěvek na bydlení a přídavky na děti a v součtu jsou schopni relativně normálně žít.

Za úvahu by tedy stálo buď posunutí hranice, nad níž je možné z příjmů vše zabavit, nebo její úplné zrušení aby zůstala zachována motivace pro ty, kteří vydělávají více a mají snahu situaci řešit. A nesmí se zapomínat se na problém podívat i z pohledu věřitelů a většinové společnosti.

20% dlužníků má potíže se splácením

„Fakt, že 20% populace má potíže se splácením a společnost drtí milion exekucí, je obrovským problémem. Tato situace významně podvazuje hospodářský růst, je příčinou frustrace a stresu a z toho plynoucích chorob a nákladů na jejich léčení, demotivuje a způsobuje rezignaci nemalé části občanů,“ komentuje stav okolo JUDr. David Vozák.

Podle Ing. Miloše Siváka by pomohlo posílit roli insolvenčních soudů. Ty by měly moci a zároveň by měly i mít povinnost aktivně vstupovat do posouzení výše dluhů a vyloučit navyšování jistiny o nejrůznější penále, úroky, sankční úroky, atd.

„Soudci by měli skutečně soudit ve smyslu posuzování přiměřenosti či nepřiměřenosti přihlášených pohledávek a nikoli být jen administrativními pracovníky, jak je tomu často nyní,“ míní Sivák. V současné době jsou insolvenční soudci přetíženi a často jsou spíše na straně věřitelů.

Jak z toho ven?

Podle Siváka, který je i členem Asociace pro oddlužení, by dále pomohlo zabránit praxi, kdy je za jistinu vydávána celá výše dluhů, tedy i s úroky. To je praxe všech bank i nebankovních společností.

„Vy si např. půjčíte 50 tis. Kč jako spotřebitelský úvěr na 5 let na 15% úrok. Celková částka k zaplacení bude 71.369,- Kč. Rok budete platit, pak třeba přijdete o zaměstnání nebo se stane něco jiného a platit přestanete. Banka Vám půjčku zesplatní a bude po Vás chtít doplatit okamžitě vše, tedy i úroky, které byste jinak spláceli další 4 roky. A tyto úroky se stanou součástí jistiny. Váš dluh tak bude 57.095,- Kč, tedy vyšší než na začátku, přestože jste již více než 14 tis. Kč zaplatili. A z této výše se Vám budou počítat sankční úroky a další poplatky. Nebudete-li dále schopni platit, přijdou exekuce. A opět se vše bude počítat z oné vysoké částky. Tento nešvar je spolu s lichvářsky vysokými úroky hlavní příčinou současného stavu,“ vysvětluje.

Banky ani nebankovní společnosti by neměly mít možnost toto dělat. Vymáhat by se měla vždy jen neuhrazená skutečná jistina, tedy to co jste si půjčily a nějaká zákonem konkrétně stanovená část zbytku úroků.

Mělo by se zabránit obcházení zákona. Velice často se totiž stává, že banky i nebankovní instituce zesplatní úvěr či půjčku až po podání insolvenčního návrhu. Takovéto zesplatnění by vůbec nemělo být bráno na zřetel. Rovněž by pomohlo radikálně snížit výši úroků u všech druhů úvěrů s výjimkou hypoték a hlavně zabránit vysokým sankčním úrokům a řetězení úroků, pokut, penále, atd.

Řešením tedy není odpuštění dluhů (až na naprosté výjimky), ale jejich snižování na únosnou mez, zabránění jejich účelovému navyšování, zastropování úroků a sankčních úroků a zajištění včasného vstupu do insolvence.

Nemálo lidí nakonec skončilo na ulici, přestože na začátku byla jejich situace poměrně snadno řešitelná.