Sešli se na něm zástupci řady českých průmyslových firem a středních i vysokých škol a dále i vedoucí několika ústavů strojní fakulty, aby diskutovali o sedmi základních okruzích problémů: Revoluční změny ve výuce, Udržení akademické důstojnosti, Rozvoj oboru otevíráním výzkumných výzev, Uplatňování výzkumu v praxi, Udržitelný model financování, Podpora technické gramotnosti mládeže a Jméno a společenská role fakulty.

„Oceňuji odvahu otevřít tato témata, z nichž některá bych přirovnal k Pandořině skříňce,“ komentoval výběr jeden z účastníků. Odvážně ale vyzněla i řada myšlenek, které v diskusi padly: Neučíme tak, že studenty spíše demotivujeme, místo abychom je motivovali? Jsou profesoři technických univerzit jen „dělníci průmyslu“ anebo by měli přijmout roli „elity“, zodpovědné za vedení společnosti a její cestu k prosperitě? Naprostá shoda panovala například v tom, že schází dokument na vládní úrovni, který by definoval strategii výzkumného rozvoje oborů zajišťujících prosperitu České republiky. „K tomuto dialogu nejsme vůbec přizváni,“ konstatovali zástupci škol i podniků.

Neschopnost některých škol uvažovat podnikatelsky, jež může bránit spolupráci mezi školami a průmyslem, naznačila zkušenost jednoho z přítomných: Objednat si řešení konkrétního problému u komerčního subjektu - výzkumného ústavu v Německu ho stálo polovinu toho, co si za totéž účtovala univerzita. Čím dál zásadnější se tak ukazuje požadavek vést studenty i k tomu, aby se naučili myslet podnikatelsky a uměli produkt nejen vyvinout, ale i prodat.

Otázku, zda by se také technici neměli vzdělávat celoživotně podobně jako lékaři, vznesl děkan Valášek. Z ohlasu přítomných vyznělo jednoznačně, že na straně firem by zájem, zapojit své zaměstnance do takového systému, rozhodně byl.