Stěžovatel byl 13. 1. 2022 vzat do vazby, kterou prodloužily obecné soudy napadenými rozhodnutími, neboť u něj shledaly trvání vazebního důvodu dle § 67 písm. a) trestního řádu, tedy obavu z útěku či skrývání se (tzv. vazba útěková). Stěžovatel je trestně stíhán pro podezření ze zvlášť závažného zločinu vraždy dle § 140 odst. 2 trestního zákoníku, jehož se měl dopustit v říjnu 2011 tím, že spolu s další osobou měli na objednávku za úplatu vylákat poškozeného do prostoru autoservisu provozovaného druhým spoluobviněným, který jej zde měl zastřelit nelegálně drženou zbraní, a následně měli společně tělo poškozeného odvést na odlehlé místo v lese, kde jej měli vhodit do příkopu u cesty, polít hořlavinou a zapálit. V průběhu prvního prověřování v roce 2011 a na počátku roku 2012 se policii přes veškerou snahu nepodařilo získat poznatky pro obvinění konkrétní osoby či osob, a tak byla věc odložena.

S přibližně desetiletým odstupem policie objevila svědka, který jí poskytl informace, že údajný stěžovatelův spolupachatel se mu měl svěřit, že čin spáchal, popsat jeho průběh, uvést, kdo jej měl spáchat a kdo jej měl objednat a ukázat mu místo činu. Na základě těchto poznatků policejní orgán zahájil trestní stíhání proti oběma údajným spolupachatelům a objednavateli a na návrh státního zástupce byli všichni tři vzati do vazby, která byla následně prodlužována.

Proti napadeným rozhodnutím stěžovatel namítl, že trvání důvodu útěkové vazby u něj obecné soudy dovodily pouze proto, že mu hrozí vysoký trest, což je v rozporu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) i Ústavního soudu. Rovněž podle něj nezohlednily, že průběh vyšetřování vyvrátil informace udávané svědkem, nezabývaly se změnou poměrů v průběhu trvání vazby a ve svých rozhodnutí uvádí závěry, které jsou ve zjevném rozporu se skutkovými zjištěními, která učinily, např. ohledně osobních poměrů stěžovatele či jeho podobnosti s identikitem z okolí místa nálezu těla poškozeného.

Ústavní soud se podrobně zabýval východisky vazebního rozhodování, zejména rozhodování o prodloužení vazby, vyplývající z judikatury Evropského soudu pro lidská práva i své vlastní, relevantní právní úpravy i doktríny, a dospěl k závěru, že odůvodnění napadených rozhodnutí co do trvání důvodu vazby útěkové je značně problematický a v některých ohledech jsou jejich závěry skutečně v rozporu. Protože však napadená rozhodnutí materiálně požadavkům ochrany stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod přesto dostála, Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Část stěžovatelových námitek se zaměřovala na zeslabení podezření, že se stíhaného trestného činu dopustil, čemuž odpovídala i částečná deformace důkazů v napadených rozhodnutích. Obecné soudy tak např. za posílení podezření považovaly balistickou expertizu kmenů stromů zajištěných v blízkosti místa činu, jež měli údajně stěžovatel a jeho spoluobviněný využívat k zastřelování zbraní, která však vyvrátila, že by se v dřevní hmotně nacházely projektily, s výjimkou střely, která však byla do stromu zatlučena historicky, nikdy nebyla vystřelena a neodpovídala ani typu zbraně uvedené svědkem. Tento detail však Ústavní soud nepovažoval za podstatný a dal obecným soudům zapravdu, že jiné postupně zjišťované skutečnosti naopak podezření vůči stěžovateli posilovaly, např. výpověď bývalé partnerky údajného střelce, která uvedla, že si myslí, že zfingoval krádež vozidla, jímž mělo údajně být předtím převezeno tělo poškozeného, či identikit pořízený již v roce 2011, který nebyl nedopatřením zařazen do spisu a který odpovídal vizáži stěžovatele a jeho údajného spolupachatele. 

Za stěžejní Ústavní soud považoval ovšem námitku stěžovatele, že obecné soudy výslovně k důvodům prodloužení útěkové vazby uvedly toliko ohrožení stěžovatele vysokým trestem, což však podle ustálené judikatury ESLP ani Ústavního soudu nemůže být jediným a výlučným důvodem takového prodloužení, nýbrž k němu musí přistupovat ještě jiný důvod. Obecné soudy tedy pochybily, pokud takový další důvod výslovně nezvažovaly, avšak v části odůvodnění napadených rozhodnutí, která rekapituluje dosavadní skutková zjištění a průběh vyšetřování, obecné soudy takové další okolnosti zmiňují. Těmito okolnostmi byly zejména důkazy o propojení stěžovatele i jeho spoluobviněných s lokálním podsvětím, které by mohlo poskytnout stěžovateli prostředky a možnosti k útěku či ukrytí se, stěžovatelova životní flexibilita v pracovních i partnerských vztazích, jakož i gangsterský způsob provedení činu, který svědčí o chladnokrevnosti jeho pachatelů, a u nějž postupně sílí podezření, že jedním z nich byl i stěžovatel.

Tyto okolnosti převážily v daném případě nad okolnostmi svědčícími proti držení stěžovatele ve vazbě, reprezentované zejména rodinnými vazbami stěžovatele a jeho závazky. Stejně tak ani další stěžovatelovy námitky procesního a skutkového charakteru, jakož ani samotná délka trvání vazby, která v době vydání druhého napadeného rozhodnutí nečinila ani půl roku, nemohly Ústavní soud přesvědčit o tom, že by zásah do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod spočívající v pokračování stěžovatelovy vazby byl nepřiměřený v porovnání s konkurujícím veřejným zájem na řádném průběhu trestního řízení.      

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1959/22 je dostupný ZDE.