IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Sládeček) před pár dny zamítl ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť nebyl zjištěn zásah do základních práv stěžovatele.

Stěžovatel (soudce krajského soudu) byl kárným senátem Nejvyššího správního soudu uznán vinným, že publikací dvou svých článků na webu "pravyprostor.cz" narušil důstojnost soudcovské funkce a tím spáchal kárné provinění, za které mu bylo uloženo kárné opatření ve formě důtky. Podle kárného soudu tyto články obsahují příběhy, v nichž jsou hrubě neobjektivním a dehonestujícím způsobem vykresleni migranti, pracovníci neziskových organizací a občanští aktivisté, a to za použití vulgarismů, sexuálních a násilných narážek. Ohledně třetího publikovaného článku byl stěžovatel zproštěn kárného obvinění. Stěžovatel se následně obrátil na Ústavní soud s tvrzením, že rozhodnutím kárného soudu bylo porušeno jeho právo na svobodu projevu, zakotvené v čl. 17 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a v čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť nejednal v úmyslu poškodit důstojnost a dobré jméno soudcovského stavu. Dle svého názoru pouze využil svého práva na svobodný projev a v jeho mezích vyjádřil své názory prostřednictvím satirické umělecké tvorby. Příspěvky navíc prezentoval pouze pod svým jménem a příjmením, aniž by uvedl, že je soudce.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud odkázal na svou dřívější judikaturu k této problematice a také na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva. Ačkoliv soudce nemůže být zcela vyloučen z možnosti realizovat své ústavní právo na svobodu projevu, na straně druhé není výkon takového práva u žádné osoby, tím méně pak u soudce, zcela neomezený, ale zahrnuje určité limity – výkon svobody projevu může podléhat omezení z důvodu zachování autority a nestrannosti soudní moci (čl. 17 odst. 4 Listiny a čl. 10 odst. 2 Úmluvy). Soudce se při výkonu tohoto práva nenachází ve stejném postavení, jako kterýkoliv jiný občan, a je lhostejno, zda se při své literární činnosti jako soudce prezentuje či nikoliv. Soudce je soudcem 24 hodin denně a přísnější požadavky na jeho chování se uplatní i v jeho běžném občanském životě.

Ústavní soud ověřil, že kárný soud posuzoval daný případ individuálně a přihlédl ke všem relevantním okolnostem. Rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnil a podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil. Závěry učiněné kárným soudem tak Ústavní soud považuje za ústavně konformní.

Ústavní soud uzavírá, že soudce má představovat jistou společenskou autoritu a musí si tedy být vědom, že veškeré jeho počínání bude veřejností vnímáno citlivěji, než je tomu u jiných osob. Pokud publikuje satirické texty, které mají zřetelný politický podtext, musí brát na zřetel, že tato vyjádření mohou mít ve společnosti silnější dopad. Postavení soudce je ve srovnání s jinými zaměstnanci státu zcela specifické. Soudce, jakožto přímý vykonavatel jedné z mocí státu, je vybaven nejen výjimečnými pravomocemi, ale i výsadami, které mu umožňují vykonávat funkci nezávisle, nestranně a spravedlivě. Tomu ovšem konsekventně odpovídají i zvýšené požadavky na jeho osobní integritu a na jeho roli pro zachovávání důvěryhodnosti celé justice, které se, mimo jiné, projevují i v jistých omezeních v osobním životě a při výkonu politických práv. Jestliže se tedy někdo rozhodne být soudcem, bere tím na sebe dobrovolně i tato (zcela legitimní) omezení.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2609/16 je dostupný  zde (259 KB, PDF).