Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) zamítlo návrh I. senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 114b odst. 5 a (v rozsahu označení „§ 114b odst. 5“) ustanovení § 153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů.

Návrh na zrušení ustanovení upravujících v občanském soudním řádu rozsudek pro uznání podal I. senát Ústavního soudu v souvislosti s jím projednávanou ústavní stížností, kde byla tato ustanovení v napadených rozhodnutích aplikována. Stručně řečeno, současně s platebním rozkazem je žalovanému zaslána výzva, aby se v případě podání odporu vyjádřil k žalobě, a to ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti rozkazu. Pokud žalovaný ve lhůtě své vyjádření či omluvu soudu nedoručí, má se za to, že žalovaný nárok uznává. Soud pak rozhodne rozsudkem pro uznání a žalobě vyhoví. Rozpor napadených ustanovení s ústavním pořádkem spatřuje navrhovatel v tom, že nerespektují svobodnou vůli žalovaného, který ve skutečnosti nárok neuznal. Návrh vychází z toho, že uznání nároku je procesním úkonem s dispozičním charakterem a má záviset na svobodné vůli jednotlivce, zda nárok uzná či neuzná. Nemůže být předmětem právní fikce.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že napadené ustanovení je spíše nevhodně formulováno, než že by přímo protiústavně zasahovalo do autonomie vůle žalovaného. „Kamenem úrazu“ je formulace obsažená v odstavci 5 ustanovení § 114b: „…má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává;…“ Konstruuje se zde stav, který není, resp. nemusí být v souladu se skutečností, protože žalovaný nárok výslovně neuznal. Podstatnější než sama fikce uznání je však důsledek pasivity žalovaného. Tímto důsledkem je totiž ztráta sporu. Žalovaný do vlastních rukou obdrží od soudu žalobu s výzvou a s řádným poučením. Záleží pak pouze na něm, zda se žalobě bude bránit a splní zákonem požadované a jemu známé požadavky. Rozhodne-li se být pasivní, soudní spor prohraje. Omezení autonomie vůle, na němž byl návrh vystavěn, tak Ústavní soud neshledal.

Hlavním důvodem pro zamítnutí návrhu byl závěr, že napadená zákonná ustanovení umožňují ústavně souladný výklad. Patnáct let rozhodují obecné soudy rozsudky pro uznání a za tu dobu jich byly vydány desítky či spíše stovky tisíc. Případné excesy při rozhodování rozsudkem pro uznání na základě fikce uznání lze napravit v odvolacím či dovolacím řízení. Ústavní soud řešil přibližně sto ústavních stížností proti rozsudku pro uznání. Jen ve čtyřech případech ale musel sám zasáhnout a rozsudek zrušit. Při posuzování splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání však musí soudy postupovat velmi uvážlivě, aby nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces žalovaného jen pro jeho nezkušenost či neschopnost zajistit si právní pomoc. S ohledem na ne právě vhodné označení rozsudku pro uznání, když žalovaný ve skutečnosti nárok neuznal, je pro větší důvěryhodnost rozhodnutí vhodné, pokud obecné soudy v odůvodnění jasně vysvětlí, že hlavním důvodem prohry žalovaného je jeho pasivita.

K výroku a odůvodnění nálezu uplatnili odlišné stanovisko soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Josef Fiala, Pavel Rychetský a soudkyně Kateřina Šimáčková.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/15 včetně disentů je dostupný  zde (452 KB, PDF).