První ústavní stížnost podala matka nezletilého. Chlapec byl pro dobu před i po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče stěžovatelky a otci byla uložena povinnost platit pro něj výživné ve výši 3 800 Kč. O šest let později, v roce 2019, bylo výživné nezletilého zvýšeno na 4 800 Kč a byl zamítnut návrh otce na zrušení vyživovací povinnosti. V březnu 2023 se stěžovatelka domáhala zvýšení výživného pro nezletilého, a to zpětně, počínaje dnem 10. 3. 2020 z důvodu zvýšení životních nákladů spjatých s tím, že nezletilý v září 2021 nastoupil na střední školu. Ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud zvýšil otci výživné pro nezletilého na částku 6 000 Kč ale až od 1. 3. 2023 a dále otci uložil povinnost zaplatit nedoplatek na výživném. Okresní soud přitom zjistil, že jak na straně nezletilého, tak na straně rodičů nastala změna poměrů odůvodňující zvýšení výživného již od září 2021. Podle § 922 odst. 1 občanského zákoníku lze sice výživné zvýšit až tři roky zpětně od dne zahájení řízení, okresní soud však výživné zvýšil až od počátku měsíce, ve kterém stěžovatelka podala návrh. Učinil tak s ohledem na starší rozhodnutí krajského soudu v jiné věci, z něhož vyplývá, že by rodič s podáním návrhu na zvýšení neměl otálet (nebrání-li mu v podání objektivní důvody). Žádné takové důvody však okresní soud nezjistil, byť se poměry nezletilého změnily již v září 2021. Proti rozsudku podala stěžovatelka odvolání, krajský soud však po doplnění skutkových zjištění rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud.

Druhou ústavní stížnosti podal otec nezletilé. Okresní soud rozsudkem z roku 2016 schválil dohodu rodičů o svěření dcery pro dobu do i po rozvodu jejich manželství do péče otce. Matka se zavázala platit pro dceru výživné 2 100 Kč, pro bratra 2 900 Kč a splácet nedoplatek na výživném. Otec podal v dubnu 2020 návrh na zvýšení výživného pro dceru zpětně od září 2017 z důvodu nástupu dcery na druhý stupeň základní školy, zvýšených nákladů na zdravotní péči a zániku vyživovací povinnosti matky k synovi. Při jednání otec omezil návrh a požadoval zpětné zvýšení až od května 2018. Okresní soud zvýšil vyživovací povinnost matky na dceru zpětně od května 2018 na částku 4 200 Kč. Návrhem z října 2023 se otec opětovně domáhal zvýšení výživného na dceru, a to zpětně od září 2021, tj. od okamžiku nástupu dcery na střední školu. Okresní soud napadeným rozsudkem změnil  předchozí rozsudek tak, že matce uložil povinnost platit dceři od září 2023 výživné 5 800 Kč (a zaplatit nedoplatek na výživném ve výši 6 400 Kč). Okresní soud zjistil, že oběma rodičům vzrostl příjem a dceři se zvýšily odůvodněné potřeby v souvislosti s nástupem na střední školu již v září 2021. Stanovení zpětně až k datu nástupu dcery na střední školu považoval okresní soud ale za „hrubě nespravedlivé“ vůči matce kvůli vysokému nedoplatku na výživném, který by zvýšení způsobilo a který podle okresního soudu nijak nezavinila. Krajský soud k odvolání otce napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Stěžovatel se proto obrátil na Ústavní soud.

První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Veronika Křesťanová a soudce zpravodaj Jan Wintr) ústavním stížnostem vyhověl dvěma nálezy, které senát vydal na podkladě stejných nosných závěrů. V rozhodnutích Ústavní soud do budoucna vyjasnil některé otázky týkající se stanovení výživného pro dítě za dobu před zahájením řízení.

Ústavní soud v rozhodnutích vycházel z toho, že výživné představuje nárok samotného dítěte. „Náleží dítěti“, protože směřuje k zajištění jeho péče a uspokojení jeho potřeb. Rodičovskou odpovědnost a vyživovací povinnost mají oba rodiče a oba rodiče mají sledovat potřeby dítěte a životní milníky, s nimiž se zvýšení potřeb dítěte pojí, například v souvislosti s přechodem na vyšší stupeň vzdělávání. Smyslem možnosti zpětného přiznání či zvýšení výživného je ochrana dětí závislých na výživě jiných osob. Nezletilým proto nesmí být přičítáno k tíži, že rodič, v jehož péči se nachází, nepodal návrh na zvýšení výživného u soudu bezprostředně po změně poměrů na straně nezletilého, ale až s určitým odstupem od tohoto okamžiku, nebo že podání návrhu na zvýšení výživného nepředcházela žádost o toto zvýšení adresovaná povinnému rodiči. Stejně tak mu nemůže být přičítáno k tíži například to, že s ním druhý rodič ukončil jakýkoliv kontakt a nezajímá se o jeho aktuální potřeby, které odůvodňují zvýšení výživného.

Ústavní soud v této souvislosti vyjasnil, že při prokázané změně poměrů nezletilých a jejich rodičů se zvýšené výživné – až na výjimky – přiznává od relevantní změny poměrů, tedy i zpětně za dobu nejdéle tří let ode dne zahájení řízení.

V obou posuzovaných případech obecné soudy zvolily opačný výklad. V napadených rozhodnutích pojaly zpětné zvyšování výživného jako výjimečné a podmiňovaly jej jak předchozí žádostí o zvýšení výživného adresovanou povinnému rodiči, tak i podáním návrhu neprodleně po změně poměrů nezletilého. Tento výklad ustanovení občanského zákoníku (§ 922 odst. 1) však podle Ústavního soudu není v souladu s ústavním pořádkem. Jakkoliv lze považovat za vhodné, aby byl návrh na zvýšení výživného podáván co nejdříve od změny poměrů a povinnému rodiči adresována výzva ke zvýšení, nelze těmito dodatečnými podmínkami nevyplývajícími ze zákonných ustanovení na úkor nezletilého vyprazdňovat možnost zpětného zvýšení výživného.

Podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte musí obecné soudy vykládat právní předpisy způsobem, který co nejefektivněji naplňuje nejlepší zájem dítěte. Soudy však navzdory prokázané změně poměrů nezletilým bez odpovídajícího zdůvodnění vyšší výživné zpětně nepřiznaly. Žádné relevantní důvody pro výjimku ze zásady o zpětném zvýšení výživného přitom Ústavní soud neshledal. Soudy tak podle Ústavního soudu zvolily postup jdoucí k tíži nezletilých. Fakticky tím také schválily chování obou rodičů, které rovněž směřovalo proti nejlepšímu zájmu dětí, které tím fakticky potrestaly.

Závěry vyslovené v rozhodnutích neznamenají, že by výživné mělo být zpětně přiznáno v každém případě automaticky. Prostor pro výjimečné zpětné nepřiznání výživného na základě individuálních okolností a poměrů na straně povinného rodiče, nezletilého či rodiče, který jej má v péči, nadále zůstává zachován. Jen tak nelze činit paušálním způsobem a s obecným odůvodněním bez bližší vazby na konkrétní specifika případu. Takový postup by neměl být pravidlem, ale dostatečně určitě odůvodněnou výjimkou. I při rozhodování dotýkajícím se dítěte je třeba posuzovat a určit jeho nejlepší zájem a hodnotit možný dopad rozhodnutí na dítě.

Mezi rodiči a dětmi existuje vzájemná vyživovací povinnost, která je projevem mezigenerační rodinné solidarity vycházející z lidské slušnosti a morálky. Proto je vhodné zohlednit i způsob, jakým dítě na prahu dospělosti přistupuje k povinnému rodiči, jak se k němu chová a zda se o něj zajímá. Jejich vztah je nicméně třeba vždy hodnotit komplexně ve společné vzájemnosti.

V obou případech Ústavní soud apeloval na rodiče, aby vyvinuli veškeré možné úsilí směřující k tomu, aby v řízení byla uzavřena rozumná dohoda v zájmu již zletilého potomka. Děti se totiž v důsledku nezodpovědného chování svých rodičů ocitly bez vlastního přičinění v procesním postavení účastníka soudního řízení s plnou procesní způsobilostí – ve sporu o výživné proti jednomu ze svých rodičů. Taková situace není dobrým začátkem pro kýžené obnovování vztahů mezi dnes již dospělým dítětem a jeho rodičem.

Ústavní soud současně doporučil obecným soudům, aby v rozhodnutích o vyživovací povinnosti dopředu avizovaly, kdy podle nich nastane při normálním běhu okolností další relevantní změna poměrů a odkdy by mělo být placeno vyšší výživné a jak by rodiče mohli novou výši výživného sami určit, třebas i odkazem na informace zveřejňované Ministerstvem spravedlnosti k výživnému na vyzivne.justice.cz, a to právě v zájmu předejití soudním řízením, v nichž je zvýšení výživného požadováno až po dlouhé době od změny poměrů ovlivňující odůvodněné potřeby dítěte.

Protože obecné soudy porušily právo účastníků na soudní ochranu podle  čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vybočily tak z rámce účelu stanoveného čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a postupovaly v rozporu s ústavně zaručenou ochranou dětí podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil. V dalším řízení jsou soudy závěry Ústavního soudu vázány.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 871/24 (ve věci stěžovatelky) je dostupný ZDE.

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1760/24 (ve věci stěžovatele) je dostupný ZDE.