Stěžovatel je soudním exekutorem, který byl soudem pověřen k vyklizení souboru nemovitostí veřejnosti známého pod názvem „Klinika“. Svůj nárok na odměnu nejprve stavil částkou 360 000 Kč bez DPH, kterou s ohledem na specifika daného případu snížil na částku 240 000 Kč + 21 % DPH. Proti tomuto rozhodnutí podala povinná námitky, Obvodní soud pro Prahu 3 však příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem potvrdil. Obě tato rozhodnutí byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1565/19 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE). Ústavní soud tak učinil s odůvodněním, že se stěžovatel i obvodní soud dopustili extrémního interpretačního excesu při výkladu § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekutorský tarif“). Stěžovatel dne 11. 5. 2021 vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž určil, že výše nákladů exekuce soudního exekutora činí 217 800 Kč včetně DPH. K tomu uvedl, že výši odměny tak, jak by tato měla být v dané věci podle názoru Ústavního soudu vysloveném v citovaném nálezu stanovena, tj. za celkem 3 nemovitosti (3 x 10 000 Kč), vynásobil koeficientem šest, a to s přihlédnutím ke složitosti a namáhavosti předmětné exekuce, přičemž uvedl, že takový postup je v souladu s dřívější rozhodovací praxí Ústavního soudu. V této souvislosti poukázal na zcela mimořádné okolnosti nyní posuzovaného případu. Dále uvedl, že 5/6 stanovené odměny představuje minimální částku na úhradu mzdových prostředků jeho zaměstnanců, kteří se na provedení exekuce podíleli, a zbývající 1/6 představuje mandatorní výdaje na technickou a materiální podporu. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce povinná opět podala námitky, kterým obvodní soud vyhověl a svým ústavní stížností napadeným usnesením určil výši nákladů na částku 24 200 Kč včetně DPH. Poukázal přitom na výše zmíněný nález Ústavního soudu s tím, že stěžovatel fakticky vyklidil dvě nemovité věci, a proto mu náleží odměna pouze 2 x 10 000 Kč + 21 % DPH.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že svou odměnu modifikoval s poukazem na faktory, které bylo nutno zohlednit, zejména výjimečný charakter a rozsah vyklizovaných nemovitostí a také míru „dobrovolnosti“ splnění povinnosti ze strany povinné. V neposlední řadě poukázal rovněž na to, že odměna exekutora není jeho čistým ziskem, ale jsou z ní pokrývány náklady na provoz exekučního úřadu. Nic z toho však obvodní soud podle stěžovatele nevzal v potaz, čímž měl porušit jeho základní práva.

Těžištěm přezkumu Ústavního soudu v nynější věci tak je, zda lze považovat rozhodnutí obvodního soudu, jímž byla snížena odměna stěžovatele (soudního exekutora) za provedení exekuce (vyklizení předmětných nemovitostí), ve světle konkrétních okolností za ústavně konformní.