Stěžovatel je soudním exekutorem, který byl soudem pověřen k vyklizení souboru nemovitostí veřejnosti známého pod názvem „Klinika“. Svůj nárok na odměnu nejprve stavil částkou 360 000 Kč bez DPH, kterou s ohledem na specifika daného případu snížil na částku 240 000 Kč + 21 % DPH. Proti tomuto rozhodnutí podala povinná námitky, Obvodní soud pro Prahu 3 však příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný stěžovatelem potvrdil. Obě tato rozhodnutí byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1565/19 (tisková zpráva a text nálezu jsou dostupné ZDE). Ústavní soud tak učinil s odůvodněním, že se stěžovatel i obvodní soud dopustili extrémního interpretačního excesu při výkladu § 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekutorský tarif“). Stěžovatel dne 11. 5. 2021 vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž určil, že výše nákladů exekuce soudního exekutora činí 217 800 Kč včetně DPH. K tomu uvedl, že výši odměny tak, jak by tato měla být v dané věci podle názoru Ústavního soudu vysloveném v citovaném nálezu stanovena, tj. za celkem 3 nemovitosti (3 x 10 000 Kč), vynásobil koeficientem šest, a to s přihlédnutím ke složitosti a namáhavosti předmětné exekuce, přičemž uvedl, že takový postup je v souladu s dřívější rozhodovací praxí Ústavního soudu. V této souvislosti poukázal na zcela mimořádné okolnosti nyní posuzovaného případu. Dále uvedl, že 5/6 stanovené odměny představuje minimální částku na úhradu mzdových prostředků jeho zaměstnanců, kteří se na provedení exekuce podíleli, a zbývající 1/6 představuje mandatorní výdaje na technickou a materiální podporu. Proti tomuto příkazu k úhradě nákladů exekuce povinná opět podala námitky, kterým obvodní soud vyhověl a svým ústavní stížností napadeným usnesením určil výši nákladů na částku 24 200 Kč včetně DPH. Poukázal přitom na výše zmíněný nález Ústavního soudu s tím, že stěžovatel fakticky vyklidil dvě nemovité věci, a proto mu náleží odměna pouze 2 x 10 000 Kč + 21 % DPH.

Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti namítal, že svou odměnu modifikoval s poukazem na faktory, které bylo nutno zohlednit, zejména výjimečný charakter a rozsah vyklizovaných nemovitostí a také míru „dobrovolnosti“ splnění povinnosti ze strany povinné. V neposlední řadě poukázal rovněž na to, že odměna exekutora není jeho čistým ziskem, ale jsou z ní pokrývány náklady na provoz exekučního úřadu. Nic z toho však obvodní soud podle stěžovatele nevzal v potaz, čímž měl porušit jeho základní práva.

Těžištěm přezkumu Ústavního soudu v nynější věci tak je, zda lze považovat rozhodnutí obvodního soudu, jímž byla snížena odměna stěžovatele (soudního exekutora) za provedení exekuce (vyklizení předmětných nemovitostí), ve světle konkrétních okolností za ústavně konformní.

Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí obvodního soudu za ústavně konformní považovat nelze a ústavní stížnost je tedy důvodná. Stěžovatel i obvodní soud byli nálezem sp. zn. I. ÚS 1565/19 vázáni v tom rozsahu, v němž šlo o interpretaci § 7 exekutorského tarifu, tj. že soudnímu exekutorovi náleží tarifní odměna 10 000 Kč za každou nemovitost označenou v exekučním titulu k vyklizení, která byla rovněž fakticky vyklizena. V této části se obvodní soud citovaného nálezu v napadeném rozhodnutí – správně – přidržel. Nicméně obvodní soud nebyl vázán jen nálezem vydaným v této konkrétní věci, ale všemi vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu.

Při rozhodování o námitkách povinné proti příkazu k úhradě nákladů exekuce měl obvodní soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu zohlednit mimořádné aspekty nyní projednávané věci, což však neučinil. Je totiž jistě rozdíl ve složitosti a náročnosti mezi vyklizením nemovité věci (budovy) např. se třemi místnostmi a stovkou místností; tím spíše existují-li další výjimečné okolnosti, jež vyklizení nemovitosti dále ztěžují – samotné vyklizení trvalo sedm dnů, v jejichž průběhu stěžovatel a jeho zaměstnanci měli být napadáni davem osob. Při vyklizování předmětné budovy (sestávající z 35 místností) nadto musel stěžovatel postupovat se zvýšenou obezřetností, a to mj. vzhledem ke zdravotní závadnosti jím vyklizovaných movitých věcí, nutnosti zabezpečit jednotlivé místnosti či zabránit vniknutí třetích osob. Nelze zcela pominout ani to, že vyklizení bylo objektem nemalého mediálního zájmu či skutečnost, že stěžovatel musel při výkonu rozhodnutí alokovat nezanedbatelné lidské zdroje, a to jak k administrativní a technické přípravě vyklizení, tak k realizaci samotného vyklizení.

Ústavní soud shrnuje, že stěžovatel v příkazu k úhradě nákladů exekuce pečlivě a přesvědčivě vyložil, z jakých důvodů zvýšil svoji odměnu z provedení vyklizení předmětných nemovitostí, nicméně obvodní soud se žádným způsobem s argumentací stěžovatele nevypořádal. Vzhledem k tomu, že nezohlednění mimořádných aspektů věci nepřiměřeně zasáhlo do práva stěžovatele na odpovídající odměnu, bylo odepřením soudní ochrany rovněž porušeno jeho právo podnikat, jakož i jeho právo na vlastnictví takto odepřených peněžních prostředků. Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 3, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2013/21 je dostupný ZDE.