V řízení před obecnými soudy se stěžovatelka neúspěšně domáhala žalobou určení vlastnického práva k nemovitosti podanou na základě zákona č. 172/1991 Sb. Soud prvního stupně, odvolací soud, jakož i dovolací soud shodně dospěly k závěru, že žaloba byla obcí podána opožděně.  Ustanovení § 8 odst. 1 citovaného zákona stanoví, že pokud vlastnické právo, které na obec ze státu přešlo podle tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu; nesplní-li obec tuto povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. V právě projednávané věci žaloba sice byla podána k poštovní přepravě 29. 3. 2013, ale soudu napadla až 2. 4. 2013. Podle obecných soudů se jedná o lhůtu hmotněprávní, jejíž konec je pevně stanoven právním předpisem, a tudíž nehraje roli, zda její konec připadl na neděli či státní svátek, jako tomu bylo v tomto případě – konec lhůty se neposouvá na nejbližší pracovní den. Stěžovatelka je oproti tomu názoru, že lhůta pro podání byla zachována a tvrdí, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu porušilo její základní právo na spravedlivý proces a právo na ochranu majetku. Dále navrhuje zrušení předmětného ustanovení zákona, neboť je podle ní v rozporu s ústavním pořádkem tím, že bez náhrady odnímá obcím vlastnické právo ke specifickému majetku.

K projednání a rozhodnutí ústavní stížnosti byl původně příslušný II. senát, který navrhl, aby věc atrahovalo plénum Ústavního soudu s ohledem na závažnost věci a také proto, že stejná právní otázka je činěna spornou i v dalších dosud nerozhodnutých stížnostech (stížnost města Volary a obcí Dolní Dvořiště, Rožmitál na Šumavě a Černá v Pošumaví).

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná. Výklad zaujatý obecnými soudy považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Pevně stanovená data a zejména datum přechodu vlastnictví na stát vylučují použití obecných pravidel běhu lhůt a ani stěžovatelkou použité srovnání s během lhůt pro uplatnění restitučních nároků tak není příhodné. Restituční zákony vázaly konec lhůty nikoliv na pevně stanovené datum, ale na uplynutí času a s koncem lhůty nespojovaly hmotněprávní následky v podobě přechodu vlastnictví.

Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatelky , že předmětná lhůta (od 29. 6. 2012 do 31. 3. 2013) byla krátká. Předcházela jí více než dvacetiletá doba k zápisu vlastnictví do katastru nemovitostí. Stěžovatelka navíc svou novou povinnost uplatnit své vlastnické právo do 31. 3. 2013 téměř splnila, jen žalobu neodeslala tak, aby byla soudu doručena do 31. 3. 2013. Stěžovatelka i její právní zástupce mají zřízenu datovou schránku, jejímž prostřednictvím mohli žalobu odeslat i po celý den 31. 3. 2013 a žaloba by byla podána včas. Koneckonců bylo možno využít i elektronickou poštu.

Odlišné stanovisko k výroku i odůvodnění nálezu zaujali soudci Ludvík David, Jaromír Jirsa, Kateřina Šimáčková, Vojtěch Šimíček, Milada Tomková, David Uhlíř a Jiří Zemánek.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/16 včetně disentů je dostupný  zde (357 KB, PDF).