Současně apeluje na oblastní inspektoráty práce, aby při svých kontrolách věnovaly pozornost i tomu, jak zaměstnavatelé odměňují práci invalidních zaměstnanců, zda dodržují zákoník práce.

Pokud dva lidé dělají stejnou práci, není možné, aby jeden z nich dostával nižní odměnu jen proto, že je zdravotně postižený a pobírá invalidní důchod. Takové rozlišování je porušením zákoníku práce i antidiskriminačního zákona. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům povinnost poskytnout zaměstnancům stejnou mzdu za práci stejné hodnoty. Antidiskriminační zákon zakazuje nerovné zacházení se zaměstnanci z důvodu zdravotního postižení. Tento zákaz se vztahuje i na odměňování, a to na všechny složky mzdy – nárokové (základní mzda) i nenárokové (prémie, osobní příplatky atd.).

V této souvislosti považuje veřejná ochránkyně za závažné, že nerovnost v odměňování zakládá sama vláda svým nařízením, které stanovuje nižší minimální mzdu plošně pro zaměstnance pobírající invalidní důchod. Na diskriminační charakter ustanovení § 4 nařízení upozornila ochránkyně Ministerstvo práce a sociálních věcí, bez úspěchu se snažila prosadit rovné mzdy připomínkami k novele nařízení a rovněž neúspěšně se obracela na předsedu vlády. Rozhodla se proto využít svého zvláštního oprávnění obrátit se na Ústavní soud s návrhem na zrušení tohoto ustanovení.

„Ustanovení o nižší minimální mzdě považuji za protiústavní v takové míře, že zasahuje do lidské důstojnosti osob se zdravotním postižením, protože naznačuje, že jsou zaměstnanci ‚nižší kategorie‘,“ vysvětluje ochránkyně Anna Šabatová své rozhodnutí bránit lidi se zdravotním postižením, kteří pracují a jsou vystaveni takové nespravedlnosti.

Nižší minimální mzda s posvěcením vlády

Podle MPSV má diskriminační nařízení stabilizovat a zlepšit postavení invalidních zaměstnanců na trhu práce a případně bránit jejich propouštění. Takový argument však ochránkyně považuje za nepodložený. Nařízení je podle ní v rozporu se zákoníkem práce, antidiskriminačním zákonem, Listinou základních práv a svobod a pravděpodobně také s mezinárodními závazky České republiky a právem Evropské unie ve vztahu k osobám se zdravotním postižením.

Ministerstvo práce a sociálních věcí sice označuje tento stav za ochranné opatření ke zvýšení zaměstnávání osob se zdravotním postižením, ale už jen fakt, že mezi nimi rozlišuje podle toho, jestli se účastnily důchodového pojištění nebo ne, usvědčuje ministerstvo, že nejde o poskytnutí výhody, ale naopak o znevýhodnění.

Podle ochránkyně je zcela zřejmé, že nařízení vlády zneužívá invalidní důchody k dorovnání nižší minimální mzdy, což je v přímém rozporu s účelem této dávky.

Invalidní důchod kompenzuje pojištěncům pokles pracovní schopnosti z důvodu zdravotního postižení. Nahrazuje tedy příjem, o který zdravotně postižený přišel v důsledku hendikepu, a částečně kompenzuje ztížené uplatnění na trhu práce. Neslouží však, a sloužit nemá, k dorovnání mzdy za odvedenou práci, resp. k dorovnání sazeb minimální mzdy a nejnižších úrovní zaručené mzdy.

Tuto nespravedlnost v odměňování ilustrují podněty a stížnosti, s nimiž se ochránkyně opakovaně setkává. Typicky jde o zaměstnance bezpečnostních agentur nebo administrativní pracovníky, kteří namítají, že jejich pracovní náplň, rozsah a rozvržení pracovní doby i rozsah vykonávané práce jsou stejné jako u jejich zdravých kolegů, přesto dostávají nižší mzdu.

Invalidní důchod není důvodem pro nevyplacení prémií

Zaměstnavatel má právo hodnotit pracovní výkony jednotlivých zaměstnanců a podle toho rozhodovat o výši prémií či osobního příplatku. Současně ale musí respektovat princip spravedlivé odměny a rovného zacházení se zaměstnanci. Ačkoli je tedy rozlišování z důvodu zdravotního postižení nezákonné, dochází k němu. Potvrzuje to více než desítka lidí se zdravotním postižením, kteří se v posledních dvou letech na ochránkyni obrátili se stížností na zaměstnavatele. Ti jim odepřeli nebo výrazně snížili prémie nebo osobní příplatky, v některých případech dokonce přímo s odůvodněním, že tyto části mzdy zaměstnanec nepotřebuje, protože pobírá invalidní důchod.

V jednom z šetřených případů zaměstnanec se zdravotním postižením prokazatelně odpracoval pro zaměstnavatele více hodin než jeho kolegové, přesto dostal téměř třikrát méně peněz na prémiích. Jiný stěžovatel měl podle pracovní smlouvy dostávat prémie v podobě procent z tržeb, ale oproti svým zdravým kolegům je dostával výrazně nižší s odůvodněním, že prémie nepotřebuje, protože pobírá invalidní důchod. Další zaměstnankyně v administrativě namítala, že jejím zdravým kolegům se stejnou pracovní náplní a pracovním úvazkem poskytuje zaměstnavatel nejen prémie, ale i další benefity, zatímco ona dostává jen minimální mzdu, a to ještě sníženou, protože pobírá invalidní důchod.

Pokud zaměstnavatel vyplácí nižší prémie, protože zaměstnanec pobírá invalidní důchod, dopouští se přímé diskriminace a zaměstnanec se může bránit podáním antidiskriminační žaloby k soudu. V praxi však k takovému řešení nedochází. Obtíže s uplatněním se na pracovním trhu vedou k tomu, že si lidé se zdravotním postižením uvědomují diskriminační jednání, ale často rezignují na obranu svých práv z obav před ztrátou zaměstnání. O to důležitější je proto podle ochránkyně činnost oblastních inspektorátů práce a systematické potírání nerovnosti v odměňování. Inspektoráty by se měly důsledně zabývat všemi podezřelými důvody, kterými zaměstnavatelé nerovné odměňování vysvětlují. Nedostatečné či chybné posouzení totiž ve výsledku protiprávní jednání zaměstnavatelů legitimizuje.

Podle našich zjištění řešily oblastní inspektoráty práce v roce 2014 365 podnětů s námitkou diskriminace. Počet od roku 2010 stoupal, poklesl až v roce 2014.