V letech 2016-2017 obdržela ombudsmanka 1151 podnětů z oblasti ochrany práv dětí a rodiny, což je o čtvrtinu víc než v předchozích dvou letech. 772 podnětů bylo v působnosti a ombudsmanka se jimi mohla zabývat. Nejčastěji tyto podněty směřovaly proti nečinnosti OSPOD (687 podnětů), náhradní rodinné péči (47 podnětů) a proti poměrům v zařízeních pro děti (38).

Mírně se zvýšil počet případů, v nichž ombudsmanka konstatovala pochybení úřadů. Ze 190 šetřených podnětů nepostupovaly úřady správně ve 108 případech (tj. 57 %). Své chyby však úřady prakticky vždy hned napravily, takže pouze sedmnáctkrát musela ombudsmanka sama navrhovat opatření k nápravě a jen ve dvou případech musela vyrozumět nadřízený orgán.

„Samozřejmě není v pořádku, že úřady chybují. Nečinnost nebo chybný postup mohou negativně a trvale ovlivnit život dítěte, takže je na místě vyžadovat od orgánů sociálně-právní ochrany dětí maximální úsilí a pečlivost při řešení problémů týkajících se dětí,“ hodnotí situaci ombudsmanka Anna Šabatová a dodává: „Pravdou však je, že práce sociálních pracovníků je čím dál složitější, protože přibývá případů vyhrocených vztahů v rodinách a neschopnosti rodičů domluvit se v zájmu dítěte.“ Ombudsmanka proto oceňuje dlouhodobou snahu orgánů sociálně-právní ochrany dětí zlepšovat svou práci, napravovat nedostatky a do budoucna se z nich poučovat. Celkově tak hodnotí spolupráci s orgány sociálně-právní ochrany dětí pozitivně.

Pochybení ombudsmanka zjišťovala především v podobě nečinnosti nebo nedostatků v činnosti OSPOD (38 %), tj. v nedostatečné ochraně práv dětí před jevy, které mohou negativně ovlivnit jejich vývoj. Druhou oblastí s častěji zjišťovaným pochybením úřadů je postup OSPOD jako kolizního opatrovníka (20 %), kdy by OSPOD měl vyhodnotit, co je nejlepším zájmem dítěte, a aktivně ho prosazovat, stejně jako by měl soudu zprostředkovat názor a přání dítěte. 15 % pochybení pak ombudsmanka zjistila v postupu úřadů v souvislosti s odebráním dítěte z péče rodičů a umístěním do náhradní rodinné nebo ústavní péče.

Nejčastěji zjišťovaná pochybení:

• Nečinnost úřadu a nedostatečná práce s rodinou. Jde o případy, kdy OSPOD například nevyvinul dostatečnou snahu o zprostředkování mimosoudního řešení, nedoporučil, nebo případně nenařídil rodičům využít odbornou poradenskou pomoc. Setkali jsme se i s případy nedostatečného informování rodičů např. o tom, že jejich dítě bylo ze zařízení předáno do péče pěstounům.
• Nerespektování participačních práv dítěte: OSPOD nezjišťuje přání a názor dětí, neinformuje je o jejich situaci, probíhajícím soudním řízení apod.
• Odebrání dítěte z péče rodičů. Před odebráním dítěte z rodiny OSPOD nevyčerpá všechny možnosti sociální práce s rodinou, nebo po odebrání dítěte nepracuje intenzivně s rodinou tak, aby se dítě mohlo co nejdříve do rodiny vrátit.
• Nedostatky v řešení úpravy kontaktů rodičů s dítětem umístěným v zařízení. Stále se objevují případy, kdy zařízení, v němž je dítě umístěno, omezuje nebo koriguje kontakt dítěte s rodiči. Pokud jsou důvody pro omezení kontaktu, měl by OSPOD podat soudu podnět k úpravě styku. Jestliže zařízení nepřiměřeně omezuje nebo znemožňuje kontakt dítěte s rodiči, případně kontakt podmiňuje asistencí, měl by ho OSPOD upozornit na nezákonnost takového jednání a případně se obrátit na soud, aby o styku rozhodl.
• Problémy týkající se pěstounské péče, zejména kontakt dětí v pěstounské péči s biologickými rodiči. OSPOD by měl v případě problémů svolat případovou konferenci a zajistit dohodu mezi rodičem a pěstounem o kontaktu s dítětem.

Vyhrocené spory rodičů

Častěji než v minulých letech se ombudsmanka setkává s případy vyhrocených předrozvodových a porozvodových vztahů rodičů, které se citelně dotýkají jejich nezletilých dětí. Jedná se o spory o svěření dětí do péče (výlučné péče jednoho z rodičů nebo střídavé péče), o styk dítěte s druhým rodičem (jak často, jak dlouho, snaha omezit styk nebo zajistit např. pouze asistovaný styk). Rodiče navzájem zpochybňují rodičovskou odpovědnost a není výjimkou, že ve snaze posílit ve sporu vlastní zájem, se obviňují z údajného trestného činu proti dítěti, z týrání či zneužívání, z nedostatečné péči o děti apod. Kromě orgánu sociálně-právní ochrany dětí a soudu je tak do sporu někdy zapojována i policie. Dětem je pak v důsledku extrémně stresových situací často nutné zajistit odbornou psychologickou i psychiatrickou pomoc. V některých případech dokonce musí soud s ohledem na eskalovaný konflikt rodičů přistoupit k dočasnému umístění dítěte do neutrálního prostředí.

Výjimkou nejsou ani případy, kdy spolu rodiče nedokážou komunikovat a snaží se využívat OSPOD jako prostředníka. Proti tomu by se podle ombudsmanky měl OSPOD vždy vymezit a rodičům nabídnout jiná řešení k dosažení vzájemné dohody – např. zprostředkování mimosoudní dohody (i za pomoci OSPOD), doporučení, případně nařízení odborné poradenské pomoci (rodinná terapie, mediace).

Příklady:

• Dívka nezvládala konfliktní situaci v rodině, opakovaně se u ní projevovala deprese a sklony k sebepoškozování. Podle matky, které byla svěřena do péče, ji otec psychicky týral. Když se dívka o svých problémech rozepsala na Facebooku a otec to zjistil, obrátil se na OSPOD. Aniž by se to matka dozvěděla, předběžným opatřením soudu byla dívka hospitalizována v psychiatrické nemocnici. Matka namítala, že OSPOD vycházel pouze z informací poskytnutých otcem, neověřoval si u ní aktuální stav dcery, kterou matka vodila k psychologovi. Ombudsmanka to OSPODu vytkla s tím, že rovněž neřešil situaci rodiny, nenařídil využití odborné pomoci, takže po propuštění z nemocnice se dívka fakticky vrátila do stejné situace.
• Otec si stěžoval, že na základě předběžného opatření došlo k odebrání dětí, které měl svěřeny do péče. Matka jednoho z dětí ho totiž obvinila z pohlavního zneužívání dětí. Podrobnosti ZDE
• Matka dětí, které byly umístěny do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc, si stěžovala, že návrh na odnětí dětí podal OSPOD pouze na základě sdělení otce, že matka děti týrá a připravuje je na prostituci. Sociální pracovnice se rozhodla podat tento návrh, přestože starší syn Policii ČR uvedl, že má matku rád a nemá s ní žádné problémy. Návrh byl podán bez vyhodnocení míry ohrožení dětí, neopíral se o jiné zdroje než o tvrzení otce jednoho z dětí. OSPOD také pochybil, když nezjišťoval, zda by péči o děti nemohl převzít někdo z příbuzných, a přiměřeně neinformoval děti o tom, co se děje a proč (přitom staršímu synovi bylo již 13 let). Podrobnosti ZDE

Odebrání dítěte

Za poslední dva roky se ombudsmanka setkala s více než 60 případy odebrání dítěte z péče. Jediným legitimním cílem odebrání dítěte z péče rodičů je ochrana práv dítěte, tj. když rodiče nezajistí dítěti řádnou péči nebo dochází k ohrožení dítěte a jeho tělesného nebo duševního vývoje (např. surové zacházení, pohlavní zneužívání apod.). Naopak, pokud jsou rodiče způsobilí zabezpečit dítěti řádnou péči, zákon neumožňuje odebrat dítě pouze z důvodů nedostatečných majetkových nebo bytových poměrů.

V 16 případech vyjádřila nesouhlas s postupem orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Nejčastěji úřadům vytýkala, že nedostatečně s rodinou pracovaly, aby k odebrání dítěte nemuselo dojít. To samé platí i pro práci s rodinou poté, co bylo dítě odebráno a umístěno do zařízení. Opět často chybí práce s rodinou, aby došlo k uklidnění situace a dítě se mohlo do rodiny vrátit.

Přestože se ombudsmanka nesetkala s případem, kdy by dítě bylo odebráno výhradně z důvodů majetkových nebo bytových, chudoba a špatná socioekonomická situace rodiny hrají v ochraně práv dětí významnou roli. Podepisuje se na tom i stále chybějící sociální bydlení. „Rodiny žijící v ubytovnách jsou nuceny se často stěhovat, což komplikuje práci orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Odstěhováním se rodina orgánu sociálně-právní ochrany dětí zmizí. I když s ní předtím pracoval a zajímal se o situaci dítěte, pokud nezná novou adresu, nemá komu své poznatky předat a může trvat dlouho, že se úřad v novém místě dozví o existenci dítěte, které může být ohroženo,“ vysvětluje ombudsmanka. Podle ní také chybí dostatečná nabídka terénních sociálních služeb pro pomoc s řešením problémů přímo v rodině. V některých regionech terénní sociální služby zcela chybí, jinde jsou „daleko“ a rodiny za nimi nemohou jezdit. Pracovníci terénních služeb jsou tak vytížení, že se nemohou rodinám věnovat dostatečně intenzivně, nepomáhají jim tak, jak by rodiny potřebovaly, tj. nejen s péčí o děti, ale i s praktickými záležitostmi (např. finanční gramotnost aj.)

Pěstounská péče

V případě pěstounské péče se objevují zejména dva problémy: zajišťování kontaktu dětí s biologickými rodiči a umisťování sourozenců do pěstounské péče.

Právo na styk dětí s biologickou rodinou bývá častým zdrojem konfliktů a nedorozumění. Rodiče bývají osamoceni a často neschopni své právo prosazovat, zatímco pěstouni využívají podporu doprovázejících organizací pěstounů.

Pěstounská péče nemá dítěti zajistit jen vhodnou náhradu rodinné péče, ale má také naplňovat práva dítěte ve vztahu k biologické rodině. Právo na kontakt dítěte s rodiči garantuje Úmluva o právech dítěte a Úmluva o styku s dětmi, které garantují udržování pravidelného styku. Omezit ho lze jen v případě, je-li to nezbytné v nejlepším zájmu dítěte, což platí i pro omezení v podobě asistovaného kontaktu. Pěstounům ukládají české právní předpisy povinnost umožnit a prohlubovat osobní styk dětí s biologickými rodiči a to samé platí i pro kontakt se sourozenci.

„Souhlasím s názory psychologů, že je v zájmu dětí v pěstounské péči zachovat si vztahy s rodiči. Prostřednictvím kontaktu se svými blízkými mají děti šanci poznat svoji minulost, lépe se orientovat ve svém životě a vytvořit si reálný obraz o rodičích,“ shrnuje ombudsmanka, podle jejíhož názoru kontakt s biologickými rodiči může pomoci i pěstounům lépe porozumět svěřenému dítěti. Zdůrazňuje také, že o omezení styku dětí s rodiči je oprávněn autoritativně rozhodovat pouze soud. V soudním řízení by měl orgán sociálně-právní ochrany dětí jako kolizní opatrovník dítěte požadovat takovou úpravu styku, která je v nejlepším zájmu dítěte. Do doby, než soud rozhodne o úpravě styku, měl by OSPOD usilovat o dohodu mezi rodiči a pěstouny, nabízet jim podporu a pomoc.

Příklad:

• Matka pětiletého dítěte se šest dní po jeho umístění do pěstounské péče na přechodnou dobu obrátila na OSPOD s dotazem na možnost vidět se s dítětem. OSPOD jí sdělil, že má právo na přiměřený styk a doporučil jí kontaktovat pěstouny a dohodnout si s nimi návštěvu. Pěstouni matku odkázali zpět na OSPOD s tím, že je to OSPOD, kdo má určit podmínky styku. OSPOD následně kontaktoval pěstouny a dozvěděl se, že první kontakt je nutné zajistit prostřednictvím doprovázející organizace pěstounů a za přítomnosti jejich pracovníka. OSPOD proti tomu nic nenamítal, přestože soud styk matky s dítětem nijak neomezil. Doprovázející organizace dokonce požadovala adaptační dobu bez návštěv, k čemuž nemá oprávnění. Matku OSPOD vyrozuměl, že pokud není se situací spokojena, má právo žádat o soudní úpravu styku a nabídl jí pomoc při vypracování návrhu. Ani 18 dní po umístění dítěte do pěstounské péče matka stále neměla možnost se se svým dítětem vidět.

Dlouhodobým problémem v České republice je umisťování sourozenců do pěstounské péče. Nejde jen o početnější skupiny sourozenců, problémy se týkají už dvojic. Jestliže je nezbytné oddělit sourozence od sebe, musí podle ombudsmanky OSPOD usilovat o pravidelný kontakt mezi sourozenci, aby se posilovalo rodinné pouto mezi nimi.

Příklad:

• Neřešení kontaktu mezi sourozenci vede k jejich odcizení, což ilustruje příklad bratrů, kteří od malička žijí v různých pěstounských rodinách, ale v jednom městě, a chodí i do stejné základní školy. Jinak než náhodně (ve škole nebo venku) se však nesetkávají. Jejich pěstouni si vzájemně nerozumí a nechtějí se na kontaktu mezi bratry domlouvat. OSPOD ani nikdo jiný je k tomu dlouhodobě nevedl a neposkytoval jim v tom pomoc či podporu. Starší z bratrů začal zájem o kontakt s mladším projevovat sám. Přál by si vídat se s bratrem plánovaně a ne jen náhodně. Chtěl by s ním slavit narozeniny, Vánoce, pravidelně se navštěvovat. Až na jeho žádost se tedy do řešení situace vložil OSPOD. Nejprve provedl rozhovory jak s pěstouny, tak i s bratry, aby vyslechl jejich přání, jak by se chtěli vídat. Mladší bratr k jejich kontaktu přistupoval rezervovaněji. Na rozdíl od staršího se nechtěl začít hned domlouvat na pravidelných setkáních v rodinách. Chtěl začít pozvolna, nejlépe na neutrální půdě, např. i za účasti někoho třetího. OSPOD tedy nabídl při prvotních setkání podporu psychologa. To se nelíbilo staršímu chlapci, který to pokládal za nepřirozené. Nebylo však možné nastavovat kontakt proti vůli mladšího. S ohledem na jejich věk již bylo nutné přihlížet k jejich přáním. OSPOD tedy uvedl, že nabídka jeho pomoci trvá a že bude s rodinami i s dětmi o nastavení jejich kontaktu nadále mluvit a bude se k tomuto tématu pravidelně vracet.

OSPOD jako kolizní opatrovník dítěte v soudním řízení

OSPOD v pozici soudem ustanoveného kolizního opatrovníka by měl především mluvit s dítětem, zjišťovat jeho přání a názor a informovat ho o jeho situaci. Dále by měl zjistit podstatné okolnosti situace dítěte, aby mohl vyhodnotit, co je dle jeho názoru nejlepším zájmem dítěte. Názor a přání dítěte by měl zprostředkovat soudu a současně je zohlednit při formulování návrhů, které předkládá soudu. Účast OSPOD na soudním jednání nesmí být jen formální. Měl by také využívat svých procesních práv účastníka řízení, aby zájem dítěte co nejlépe prosazoval.

Ze stovky podnětů, v nichž si lidé stěžovateli na výkon kolizního opatrovnictví, zjistila ombudsmanka ve více než dvaceti případech pochybení:

• Kolizní opatrovník nemluvil s dětmi a nezjišťoval jejich názor a přání, nebo jim dostatečné nevysvětlil informace o řízení.
• Kolizní opatrovník nesdělil soudu jednoznačně, v jaké úpravě poměrů (včetně např. styku s nepečujícím rodičem) spatřuje nejlepší zájem dítěte.
• Přestože opatrovnické řízení trvalo nepřiměřeně dlouho, nepodal OSPOD stížnost na průtahy nebo návrh na určení lhůty k nařízení soudního jednání nebo ustanovení soudních znalců.
• Přestože se domníval, že by byla na místě jiná úprava poměrů dítěte, nevyužil svých procesních oprávnění, např. nevyužil námitku proti protokolaci, nepodal odvolání.
• OSPOD u soudu jako kolizní opatrovník vystupoval bez znalosti aktuálních poměrů dětí.

Nezohlednil domácí násilí v rodině, neinformoval soud o namítaném domácím násilí.

Příklady:

• Otec měl soudem upravený styk s devítiletou dcerou jednou za 14 dní přes víkend a domáhal se širšího kontaktu. Doporučovali to i znalci, kteří upozorňovali, že dcera je příliš ovlivňovaná matkou. Doporučovali zajistit široký kontakt s otcem, a to i formou prodlouženého víkendu. Otec se sám neúspěšně domáhal rozšíření kontaktů alespoň předběžným opatřením. OSPOD v pozici kolizního opatrovníka sice podporoval širší podíl otce na výchově a zahrnul doporučení znalců do svých úvah o nejlepším zájmu dítěte, ale nebyl dostatečně aktivní. Po dobu dvou let jednoznačně otce nepodpořil, ani nepodal návrh na zatímní úpravu poměrů dítěte, přestože sám vyhodnotil, že je to v zájmu dítěte. Podle ombudsmanky šlo o nečinnost a selhání OSPODu v roli kolizního opatrovníka. Podrobnosti ZDE
• Matka namítala, že OSPOD jako kolizní opatrovník nehájí nejlepší zájem dcery, když podpořil návrh otce na rozšíření styku s dcerou přes celý víkend. Uváděla, že dcera má diabetes a je nutné jí 4x denně aplikovat inzulín a 10 denně měřit hladinu cukru v krvi, přičemž otec neovládá postupy spojené s nemocí dítěte. Nesouhlasila s tím, že OSPOD u odvolacího soudu navrhl zamítnutí jejího odvolání a zkreslil obsah rozhovoru s dcerou. V postoji OSPODu k rozšíření styku dcery s otcem, který byl stejně schopný jako matka naučit se poskytovat dceři potřebnou péči, neshledala ombudsmanka pochybení. Vytkla však OSPODu nepřesné zaznamenání rozhovoru s dívkou. Podrobnosti ZDE