Při sjednávání smlouvy o dodávkách elektřiny nebo plynu se domlouvají kromě jiného i zálohy na energie. Výše záloh by měla podle zákona odpovídat očekáváné spotřebě, což znamená, že při jejím určení se vychází z historické spotřeby v odběrném místě. A případně se přihlíží i k růstu cen energií.

Zúčtovací období činí zpravidla dvanáct měsíců, do kterých je rozloženo dvanáct měsíčních záloh. Dodavatel však někdy účelově stanoví spotřebiteli nižší zálohy, aby tak vyvolal mylný dojem, že zákazník zaplatí na energiích méně. Spotřebitel je pak překvapen, když po něm dodavatel po skončení zúčtovacího období požaduje vysoký nedoplatek. Obdobnou praktikou je i požadování deseti záloh namísto dvanácti, přičemž opět platí, že spotřebitel bude muset nakonec zaplatit dodavateli vysoký nedoplatek.

Lze se však setkat i s opačným postupem, kdy dodavatel po spotřebiteli požaduje vyšší zálohy, než je třeba. „Někteří dodavatelé řeší vysokými zálohami své finanční problémy. Když se dodavatel později ocitne v insolvenci, odběratel energií se jen obtížně domůže přeplatku,“ říká Lukáš Zelený, vedoucí právního oddělení spotřebitelské organizace dTest.
K úpravě výše záloh by měl dodavatel přistoupit jen v případě, že dochází ke změně výše ceny za dodávky energií nebo jestliže došlo k zvýšení spotřeby energií v odběrném místě. Podrobnosti ohledně stanovení výše záloh bývají uvedeny v obchodních podmínkách. „Lze se setkat například s ustanovením obchodních podmínek, podle kterého má dodavatel právo upravit výši záloh, jestliže spotřebitel neplatí zálohy včas či ve stanovené výši. Otázkou ovšem je, nakolik takový postup dodavatele odpovídá zákonu,“ uvádí Lukáš Zelený.

Není-li spotřebitel spokojen s výší či počtem záloh, měl by se nejprve obrátit na svého dodavatele s žádostí o úpravu záloh a argumentovat tím, že by měly co nejvěrněji odrážet předpokládanou spotřebu. Jestliže dodavatel odmítne zálohy upravit, může se spotřebitel obrátit na Energetický regulační úřad.