Prezident republiky považuje situaci v zemi za dobrou, protože nevidí zapalování aut, vytlučen  výlohy a stotisícové davy v ulicích. Již ale nedodal, že hlavní město republiky Praha, kde se zatím podobné „nepěknosti“ nedějí, je šestým nejbohatším regionem v Evropské unii. Zato značná část republiky začíná sociální napětí pociťovat, a to nebezpečně silně.

Prezidentu Klausovi nestálo za pozornost v jeho projevu hnutí Occupy Wall Street. To jsou pro něho jistě zkrachovalci a ti, „kteří prosazují svou a je potřeba se mít před nimi na pozoru“. Mezi nimi jistě nehledal ty, které označil za bezejmenné pilné a pracovité zodpovědné lidi, díky nimž se česká společnost drží nad vodou. Jeho pozornosti nezasluhovaly ani nenásilná čtyřicetitisícová demonstrace odborářů v Praze ani akce na Staroměstském a Václavském náměstí v Praze 17. listopadu, jež se nesly v duchu „pohřbu iluzí“ z roku 1989. Když měsíc nato odešla i nejvýraznější osobnost spojená s listopadovými událostmi roku 1989 – a také nenaplněnými iluzemi – přivlastnil si tohoto svého oponenta jako modlu systému, jenž hájí. Rozhodně nebyl zmíněn ekologický rozměr V. Havla, ani jeho vize občanské společnosti, ani jeho sympatie s výraznými levicovými osobnostmi světa (Gorbačov, Clinton, Dalajlama).

Václav Klaus zkrátka nevidí. Nevidí frustraci lidí včetně těch bezejmenných poctivých a pracovitých, které neopomenul vyzdvihnout. Pro něho „tekutý hněv“ neexistuje, on přece není nositelem špatných zpráv. Pokud nějakou krizi vnímá, pak jenom dočasnou, způsobenou „ošklivými zadluženými státy v Unii, na něž bohužel doplácíme“. Naše banky jsou údajně zdravé – a co to stálo daňového poplatníka je uzdravit, to se do slavnostně čtených pasáží nehodí. Stejně, jako se tam nehodí psát o lidech, kteří přes vysokou kvalifikaci jsou od trhu práce odstaveni a odstřiženi jako nepotřební, nehodí se démonizovat (zajisté potřebných, ale pro koho) úpravy v Zákoníku práce, ani dopady důchodových, sociálních a zdravotních reforem mj. na ty, k nimž pan prezident s vážně pitvořící tváří promlouval jako ke svým občanům. Sváté dogma bylo vysloveno: reformy, tak jak jsou vládou předloženy, jsou nutné – a je na lidech, aby to konečně vzali jako fakt a nebouřili se. Volit mají jenom ty, kdo to s nimi myslí dobře (rozuměj vládní strany, nejlépe ODS, případně VV, z nichž pochází „jeden z nejlepších ministrů školství ČR“, který je pouze nepochopen, protože v dobrém smyslu vyčnívá, podobně jako pan Bátora například). Hlavně nedat sluchu „falešným prorokům“ – div ne plémě Satanovu – kteří by mohli lidem hlásat něco jiného než oficiální pravdu, popřípadě by mohli přijít s nějakým systémovým alternativním řešením.

Václav Klaus masivní redukce sociálních práv v západním světě za nic závažného nepovažuje. Lid  si musí uvědomit, že nemohou žít nad poměry a ekonomice se musí přizpůsobovat. Že tato ekonomika je řízena železným zákonem maximalizace zisku jedněch za současné redukce úrovně druhých, kterých je čím dál výraznější většina, opět neuvedl.

Na západní frontě klid, chce se člověku téměř parafrázovat slavný román. To když člověk dojatě zamačkává slzu, jak se naše vláda vyhnula všem nesnázím a udržela si svou stabilitu. Že ministři Drobil, Fuxa, Bárta, Besser, Kocourek a John z vlády odešli (byli odejiti zní výstižněji) kvůli podezřením z korupce či své neschopnosti a další ministři (Vondra, Kalousek, J. Dobeš) se drží navzdory všem aférám ve svých křeslech zuby nehty, rovněž z úst nejvyššího představitele státu nezaznělo. Přitom to je faktor docela důležitý, který velmi silně působí na bezmoc a frustraci značné  části obyvatelstva České republiky.