Čím je něčeho více, tím bezcennější to je. A platí to i o penězích. Když se uvnitř libovolného hospodářského systému dává do oběhu stále více peněz, tiskem nových bankovek nebo zvyšováním objemu depozitních peněz, aniž by se zároveň zvyšovala produkce, potom hodnota peněz stále klesá. Ekonomové tento jev nazývají inflací.

Americký spisovatel Michael Morris se ve své knize Co nesmíte vědět mimo jiné i tímto jevem zabývá. Podle něj proces inflace nevzniká náhodou, ale podle vůle bank a emisních institucí.

„Od zavedení eura, podle konzervativních propočtů, rok od roku ztrácejí úspory asi deset procent své hodnoty. Po deseti letech budou mít tedy podle všeho peníze pouze třetinovou hodnotu, i když budou úročené někde v bance,“ uvádí Morris spolu s následujícím příkladem.

„V roce 2001 máte na spořícím účtu sto eur. Po deseti letech byste na něm měli mít sto deset eur. Na papíru je to tedy více, jenže ve skutečnosti se věci mají jinak. Za stodeset eur jste toho totiž v roce 2011 koupili mnohem méně než za sto eur v roce 2001. Obrazně řečeno: Uložíte si do sklepa deset brambor. I kdyby vám k nim někdo jeden ještě přidal, přesto byste byli po roce chudší, poněvadž by se ty brambory scvrkly. Máte tak sice jedenáct brambor, ale dohromady váží mnohem méně než před rokem,“ uvádí se v knize, která se stala světovým bestsellerem, poněvadž přináší nejen jiný než běžně opakovaný úhel pohledu na mnohé konspirační teorie, ale i odhalení mnohých bankovních praktik v kontextu s uvedenými teoriemi.

Z výše uvedeného příkladu tak je jasné i člověku bez minimálního ekonomického vzdělání, že nejde vždy jen o čísla, ale hlavně o kupní sílu – tedy o to, co za své peníze aktuálně pořídíme.  

K udržení standardu je třeba vydělávat stále víc

V té souvislosti nabízí pak autor knihy další příklad. Jeho základem je nalezení starých účtů. „Když je přepočítáme, skoro vždy se ukáže, že bychom před deseti lety za své peníze dostali třikrát tolik (pokud uvažujeme v eurech). Pokud jste tedy peníze neinvestovali do skutečných hodnot – jako je zlato, stříbro, nemovitosti, umělecká díla, ztrácíte během deseti let dvě třetiny ze svého jmění. To je ta zmiňovaná inflace. Ve skutečnosti to ale není nic jiného, než loupež. A kdo je tím zlodějem? Banky. Právě ony totiž skrze poskytování nových úvěrů vytvářejí inflaci. Je jim jedno, jakou hodnotu mají peníze, mohou si totiž vytvářet stále nové. Takže kdo nevlastní banku, má problém. Aby si udržel nějaký standard, musí vydělávat stále víc,“ pokračuje dál Michael Morris.

A jelikož si je vědomý toho, že oficiálně většina vyspělých zemí na světě přiznává míru inflace na nízké úrovni – mezi jedním a dvěma procenty, dodává svoji verzi vysvětlení. „Není to pravda. Jako téměř vše, co má něco společného s hospodářstvím, penězi a zlatem. Těch deset procent ztráty, které jsem vypočítal, se totiž přesně kryje s výpočtem četných nezávislých ekonomů,“ argumentuje Morris.

Index spotřebitelských cen a spotřebitelský koš

Trhliny dává Morris i lidem, kteří argumentují takzvaným spotřebitelským košem, který se uvádí jako měřítko výpočtu inflace. Podle něj jde o poněkud nepřesný nástroj, protože při určování míry inflace se pak vychází z měřítka všeobecného vývoje cen. Jsou tam tedy zahrnuty výrobky jako počítače, telefony, cesty do exotických destinací. Tyto uvedené věci ale neslouží denní potřebě, nemají tedy ve spotřebitelském košíku co pohledávat. „Tímto způsobem lze pak celkem pohodlně kamuflovat nepřetržitý růst nákladů na energie, pohonné látky, veřejnou dopravu, potraviny, pochutiny, kulturu a zastírat tak skutečnou míru inflace. Protože co máte z neustále zlevňovaného smartphonu, když brambory a benzín stojí stále víc? Statistickému úřadu je to ale jedno. V USA se například ceny potravin a paliva při výpočtu oficiální inflace vůbec neberou v potaz. Bere se jen to, co se právě hodí do krámu. Výpovědní síla takovéhoto spotřebitelského košíku se rovná nule,“ konstatuje Morris. Svá tvrzení pak opírá o několik vybraných evropských údajů z posledních let.

• V Německu pouze mezi lety 2006 a 2007 stouply náklady na topení zemním plynem o 12, 5 procent (Deutscher Mieterbund e.V)
• V Rakousku stouply během čtyř let – 2003 až 2007 ceny za topný olej o 74 procent, koks o 56 procent, zemní plyn o 38 procent a uhlí o 48 procent (Niederösterreichische Nachrichten)
• Od července 2007 do června 2008 vzrostly v Německu ceny za chleba a housky o 5,5 procent, potraviny všeobecně o 6,2 procent (Vereinigung Getreide)
• Z roku 2009 na 2010 stouply ceny za čerstvé ovoce a zeleninu a čertvé ryby v Německu o 11,8 procent (Německý statistický úřad)

Podle Morrise tak inflace celosvětově pokračuje dál mílovými kroky a svět se přibližuje hyperinflaci.