Vzpomenete si na to, co jste dělal v pátek 17. listopadu 1989? Jak jste se zapojoval do tehdejšího revolučního období?

V té době jsem aktivně spolupracoval s PEN klubem, což je mezinárodní organizace spisovatelů, která byla u nás založena za První republiky. Ovšem za minulého režimu byla takzvanou spící organizací, což je taková zvláštní formulace. Činnost PEN klubu ale byla obnovena a já byl mezi těmi lidmi, kteří ji tzv. křísili. Byla to skupina složená ze svobodně myslících spisovatelů. Jednak z disentu, včetně Václava Havla, a pak z lidí, co do disidentského hnutí zapojeni nebyli. Když vrcholilo ono protestní hnutí v listopadu 1989, tak právě PEN klub byl vysoce aktivní. A protože jsem byl jeho tiskovým mluvčím, tak jsem to všechno dění zpracovával do různých peticí a zpráv.

PEN klub začal vyvíjet svou hlavní činnost až po 17. listopadu 89´, anebo ještě předtím?

Nešlo samozřejmě jen o 17. listopad, i předtím se konaly velmi bouřlivé dny, kdy PEN klub nestál stranou. Na 17. listopad si ale nevzpomínám po pětadvaceti letech přesně, jen si vybavuji, že mi volal kamarád a sděloval mi zprávu o mrtvém studentovi na Národní třídě - v tu ránu jsem letěl na setkání PEN klubu. Proto pro mne 17. listopad splývá s činností PEN klubu.

Dodnes se na příčinách rozpadu komunismu lidé neshodnou - jedni tvrdí, že to byla spontánní vůle nespokojených občanů, kteří již nechtěli žít v zahnívajícím režimu, druzí hovoří o tom, že ekonomicky vyčerpaný režim se sám zhroutil poté, co ho opustila Moskva. A dokonce existují i konspirační teorie popisující účast tajných služeb. K jakému vysvětlení se přikláníte vy?

Já si myslím, že nedávno to paradoxně přesně vyjádřil Miloš Jakeš v rozhovoru pro Lidové noviny. Ten režim stál na ruských bajonetech, to je nesporné. Ale jakmile se ruské bajonety stáhly, tak to režim nemohl vydržet. Byl to loutkový koloniální režim, k tomu se nedá nic jiného říci. Ono stahování Rusů ale postupně gradovalo – třeba již před listopadem 89´ přestali rušit Svobodnou Evropu, to hlavní rušení šlo z tehdejšího Sovětského svazu, protože to byly krátké vlny, tak se musely zarušovat z velké vzdálenosti. Proces rozpadu (komunismu) ovšem trval velmi dlouho. Já osobně se domnívám, že tehdejší vedení Sovětského svazu chtělo neutralizovat země východního bloku, a uvolnit tak v nich poměry - udělat zřejmě něco, co funguje v Číně, kde je normální ekonomický systém. Přitom to chtěli mít i nadále v rukách. Jenže něco takového se dá realizovat třeba ve zmiňované Číně, kde je tradice absolutní poslušnosti lidí, ale nedá se to realizovat v Evropě. To prostě bylo hluboké asiatské nepochopení evropské mentality. Proto tento experiment, nesmysl, který zavedli, nutně musel dopadnout tak, jak nakonec dopadl.

Zmínil jste Miloše Jakeše a jeho nedávné rozhovory pro média v souvislosti s listopadem 1989. On v nich kromě jiného hovořil i o českém disentu, přičemž jej bagatelizoval – prý byl málo početný, marginální a živený ze zahraničí. Měl pravdu? Jakou roli podle vás sehrál disent při rozleptávání komunistického režimu?

To jsou žvásty politické mrtvoly. To by se dalo říci i o bolševické straně v souvislosti s tím, jak německá tajná služba poslala do Petrohradu pro Vladimíra Iljiče Lenina. Tato strana také byla marginální extremistická skupinka, kterou si živila carská ochranka jako veš v kožichu sociální demokracie. Kdyby nebylo rozvalu války a rozkladu státní moci v Rusku v roce 1917, tak bychom o žádném Leninovi asi nikdy neslyšeli. Slova Jakeše jsou prostě jen hloupé žvásty člověka, který prohrál svou celoživotní hru. Musíme si tady položit otázku, jak by česká společnost vypadala, kdyby disent nebyl? To byli prostě lidi, kteří drželi ideologii svobody a demokracie a nebáli se režimu otevřeně postavit za cenu rizika osobních útrap a mnohdy i věznění a celkem logicky potom hráli při převratu největší roli. To je věc, která se nedá disentu upřít. Že by disent bez vnějších okolností nebyl schopen režim povalit, tak to je samozřejmé. To Lenin by také bez jiné páky, jen se svou bolševickou stranou, nemohl režim povalit. V dějinách se prostě někdy stává, že nastane historická situace a pak dochází k prudkým historickým změnám. A k tomu došlo nepochybně v roce 1989 nejenom u nás, ale v celé koloniální sféře tehdejšího Sovětského svazu.

Obsáhlý seriál ParlamentníListů.cz: 25 let od listopadu 1989 bilancují Petr Pithart, Bohumil Doležal, František Bublan, Marek Benda, Milan Uhde, Václav Žák, Štěpán Kotrba, Miloslav Ransdorf, Miroslav Polreich, Jan Graubner, Alexandr Vondra, Ivan Langer, Vojtěch Filip, Přemysl Sobotka, Miroslava Němcová, Jaroslav Bašta, Miroslav Kalousek, Ivan David, Roman Joch, Klára Samková, Tomáš Sokol, Jan Schneider, Vladimír Hučín, Ivan Bartoš, Marta Kubišová, Jiří Paroubek, Milan Zelený, Tomáš Haas, Martin Bursík, Jaroslav Doubrava, Petr Hampl, Václav Malý, Jan Hnízdil, Jan Urban a řada dalších respondentů. Rozhovory s nimi čtěte ZDE