„Není žádný důvod požadovat, aby byl prezident nějakým robotem, kladečem věnců a jeho pravomoci byly uzoučké. To, že prezidentem republiky u nás je konkrétní osoba, není žádná náhoda. Tato osoba tam byla zvolena. Není to britský panovník, kde je důvod, aby ten člověk měl v podstatě jen ceremoniální roli,“ řekl úvodem bývalý hradní právník Pavel Hasenkopf asi třiceti posluchačům v jednom ze sálů Regionálního centra Olomouc.

Krizi roku '38 a '48 se dalo předejít

„Už Tomáš Garrigue Masaryk byl velice výrazným prezidentem,“ přednesl dále Hasenkopf s tím, že právě od této doby máme tradici přetahování se o pravomoci s vládou. „To pokračovalo za Beneše. Kdyby to nepokračovalo, tak bychom nemuseli řešit krizi roku '38 a '48. Bylo by to o něčem jiném, protože potom by partnerem ani pro nastupující pracující lid, ani pro Hitlera o deset let dřív nebyl Beneš, ale tehdejší premiér. Nikdy by nevznikla otázka, jestli Beneš přijme, nebo nepřijme demisi ministrů, protože podle některých dnešních vykladačů Ústavy by to byla jeho povinnost,“ doplnil Hasenkopf. 

Stát i prezident loutkami komunistů

Podle něj je paradoxní, že role prezidenta se stala loutkovou až za éry komunistických prezidentů. „Nicméně nebyl to důsledek posunu role prezidentského úřadu, ale posunu role státu jako celku. Nejen prezident se stal loutkou, ale celý stát se stal loutkou komunistické strany,“ dodal.

Kritika Klause o nadužívání pravomocí byla zástupná, šlo o něco jiného

„Ještě Gottwald a Zápotocký se považovali především za prezidenty a teprve prezident Novotný si prosadil změnu titulatury, že byl nejdřív první tajemník strany a poté prezident.  Takhle to v podstatě fungovalo až do nástupu prezidenta Havla, aniž by došlo k jakékoliv změně Ústavy a prezidentských pravomocí. Z prezidenta se najednou stala velice významná osoba. Bylo to dáno jeho osobností. Obnovila se tradice přetlačování s premiérem. Ta se také podepsala na Ústavě, kde jsou celkem zřetelné prvky kancléřského systému. To byl zřejmě nějaký výsledek ústupu tehdejšímu premiérovi Klausovi,“ domnívá se Hasenkopf.

„Posléze tam byla velká kritika za prezidenta Klause, který když tehdy byl premiér a snažil se, aby prezidentské pravomoci byly co nejmenší, ještě pravděpodobně netušil, že jednou bude v té roli, kdy ty pravomoci bude sám potřebovat. Nicméně ta kritika toho, že nadužívá svých pravomocí, byla zástupná, vždycky tam šlo o to, že prezident Klaus podle svých kritiků užíval své pravomoci špatně, protože oni by samozřejmě na jeho místě udělali něco jiného. Čili se řeklo, že na toto nemá nárok. Viz Lisabonská smlouva,“ sdělil posléze přítomným posluchačům.

Premiér se nedopustil deliktu při kontrasignaci

Poté byla řeč o kontrasignaci Klausovy amnestie. „Jestliže se stalo, že premiér loni v lednu kontrasignoval amnestii bez toho, že by o tom řekl vládě, nedopustil se tím ústavně-právního deliktu, protože to, jestli premiér seznámí svou vládu s tím, co kontrasignoval, nebo ne, je podle Ústavy věcí slušnosti uvnitř vlády. Když se budu soudit s firmou, nebudu se ptát, jaké mají interní předpisy. Mě zajímá, co jsou povinni vůči mně,“ konstatoval Hasenkopf.